Myšlení, emoce a všímavost

Všímavost nám umožňuje plně proživat bohatství, které se v ukrývá v každém okamžiku našeho života.

Přítomný okamžik se děje právě teď. Právě teď čtete tyto řádky, oči se pohybují, vidíte slova a mysl jim nějak rozumí a přemýšlí o nich. Dýcháte a tělo se dotýká různých předmětů.

Ať už se cítíte příjemně nebo nepříjemně, pokud jste se na okamžik zastavili a plně si uvědomovali, co se s Vámi děje, byli jste všímaví.
Minulost již byla a je nám dostupná pouze jako přítomná vzpomínka. Budoucnost ještě nenastala, a je nám dostupná pouze jako přítomná představa či plán.
Prožívat přítomný okamžik tedy neznamená zapomenout na minulost a neplánovat budoucnost. Všímáme si však vzpomínek právě jako vzpomínek a plánování jako plánování. Nepřisuzujeme jim skutečnost, kterou nemají. A to může být osvobozující, protože lépe vidíme, že nám nijak neprospívá vyčítat si minulé chyby a obávat se budoucích hrozeb.

Pomáhá nám to také, abychom se nenechali omezovat myšlením (názory, hodnocením, srovnáváním, posuzování apod.) ve kterém je naše mysl tak dobrá. Neznamená to, že mysl přestane myslet. Změní se náš postoj k myšlení. Začneme přijímat myšlenka jako odhady skutečnosti, které mohou, ale nemusí být pravdivé. V některých situacích, například když plánujeme cestu ve městě, je myšlení skvělý nástroj. Jindy, například, když řešíme, proč se cítíme špatně nebo se za něco kritizujeme, může myšlení vést k nekonečnému přemítání, frustraci a nakonec někdy i k vážné depresi.
Myšlení je dobrý sluha, ale špatný pán. Špatným pánem se myšlení stává, když ztotožňujeme myšlenky se skutečností.

Je to podobné, jako když se v kině díváme na film a strhne nás děj. Na chvíli plně prožíváme film, jako by to byla skutečnost, ale za chvíli si uvědomíme – aha, já jsem v kině a tam vzadu je přístroj, který promítá obrázky na plátno. Všímat si myšlení znamená přestat považovat za skutečné to, co je na plátně, a začít si místo toho pořádně prohlížet kino a promítací přístroj – svoji mysl.

Příklad: Když si pomyslím: „Jsem neschopný a můj život nestojí za nic.“, mohu se s tímto agresivním, sebekritickým a vysoce ohrožujícím hodnocením ztotožnit a začít jej považovat za skutečnost. Okamžitým důsledkem bude stres a nepříjemné emoce s ním spojené. Emoce mohou vyvolat tělesné napětí a další ohrožující myšlenky, které způsobí, že mi je ještě hůř. Roztočí se koloběh negativních myšlenek, emocí a tělesných vjemů, který může vést až k dlouhodobé úzkosti, podrážděnosti, depresi a vyčerpání. Všímavý postoj k myšlenkám znamená uvědomovat si je prostě jen jako myšlenky, tj. jako někdy užitečné, ale často velmi zkreslené či nesmyslné představy.

Všímavé uvědomování také znamená, že se nenecháváme ovládat emocemi. Neznamená to, že neprožíváme emoce. Pokud se objeví nepříjemné emoce jako je strach, vztek, neuspokojená žádostivost či zmatenost, je to důležitý signál, že není uspokojena některá naše potřeba. Emoce, dokonce i ty nepříjemné, nejsou tedy nežádoucí. Neměli bychom je ani potlačovat ani od nich utíkat. Důležité je jaký postoj k nim zaujmeme.

Příklad: Někdo mne na veřejnosti kritizuje nebo přímo ponižuje. Mojí reakcí je vztek. Pokud se bojím vztek projevit, potlačím ho a výsledkem bude napětí, které časem může přerůst v úzkosti a deprese nebo tělesné obtíže. Pokud vztek naopak ventiluji agresí, utíkám od příčin emoce. Vztek dočasně může zmizet, ale jeho příčiny zůstávají.

Všímavost ke vzteku či jakékoliv jiné emoci znamená uvědomovat si se zájmem a přijetím, jak se emoce projevuje, prožít ji naplno (což nutně nemusí být vidět navenek) a pečlivě si všímat, co se přitom děje v mysli a v těle, rozpoznávat z jakých složek se emoce skládá a hlavně z jakých příčin vzniká. Můžeme například zkoumat jak posuzující myšlenky, spouštějí obavy, smutek, či vztek, tyto emoce zase vytvářejí napětí a neklid v těle. Díky tělesnému nepohodlí a únavě se zase objevují negativní myšlenky. A tak to jde stále dokola ve spirále, která nás táhne ke dnu.
Většinou je možné nahlédnout, že nepříjemné emoce vyvěrají z neuspokojení nějaké potřeby - něco chceme získat, ulpíváme na tom, nebo se něčeho či někoho chceme zbavit. Jasné uvědomění souvislostí mezi emocemi a potřebami vede k omezení automatických reakcí, dává nám širší možnost výběru vhodné odpovědi na stresující situaci a tím větší šanci, že situaci dovedně zvládneme.