Toni Packer: Osvobození od představ

... Zpět na stránku o Toni Packer


Tuto řeč přednesla Toni na konferenci "Ženy v americkém Buddhismu", kterou uspořádalo v roce 1984 Zenové centrum v Providence (Providence Zen Center).


Jsme muž, nebo žena, to je fakt. Máme také představu, že jsme „muž“, nebo „žena“. Nejen jednu představu, ale spoustu představ. Jsem „buddhistka“, to je jedna představa. Jsem „Američanka“ je další představa. Nezávisí to na faktu, že s sebou máme nějaké dokumenty, když jedeme do ciziny. Když to pečlivě prozkoumáme, zjistíme, že přemýšlet o sobě jako o Američance, buddhistce a ženě znamená být svázána představami, emocemi a pocity odloučení.
Než jsem odjela na tuto konferenci,1 položila mi otázku jedna žena pracující v kuchyni v Centru Springwater. Začala u nás nedávno a byla aktivní v ženském hnutí. Zeptala se mne: „Co budeš těm lidem říkat, až tam přijedeš? Budeš jen mluvit o tom a tamtom, anebo budeš mluvit o ženách – jak byly ve spirituálních tradicích utlačovány na spodních stupních hierarchie, jak se muži domnívali, že ženy nejsou schopny probuzení, což platí pro různé buddhistické tradice? Jsou zde ženy, které čekají, až to uslyší. Budeš se tím zabývat? Co s tím budeš dělat?“
Do hloubky zkoumat lidskou mysl znamená víc, než jen zabývat se specifickými tématy nebo problémy. Zahrnuje to celou podstatu lidství. Tato práce je jiná než to, co děláme obvykle, a dělali jsme stovky let. Neženeme se za více či méně násilným řešením problému. Tato práce spočívá v porozumění problému, nejen povrchním, dokonce ani hlubokém, ale celistvém. To znamená porozumět tak plně, že se problém může vyřešit pouze tímto porozuměním a nikoliv díky „řešení“.
Než budu pokračovat, dovolte mi říci něco o naslouchání – protože máme různé zkušenosti, pocházíme z mnoha různých zemí, míst, tradic či netradičních směrů. Jak nasloucháme řeči, jako je tato? Dokážete naslouchat tak pečlivě, jako by šlo pouze o rozhovor mezi námi dvěma? Jak nasloucháte? Máte představu o Toni?
K mému překvapení mi zde řada lidí řekla: „Já Vás znám, slyšela jsem o Vás.“ Takže máte představu. Znáte Toni, máte o ní představu, možná jste četli nějakou knížku nebo slyšeli příběhy a teď máte představu, co je zač a co propaguje. A máme představu o sobě, o své skupině a tradici, ke které náležíme. Je mysl stále připravena srovnávat to, co už víme, s tím, co právě bylo řečeno? V tom případě nenasloucháme. Srovnáváme. A co bylo právě řečeno, nebylo slyšeno.
Bylo by tedy možné alespoň po tu krátkou dobu, co bude trvat tato řeč, přestat porovnávat? Můžeme být otevření, naprosto otevření, a jen přijímat, aniž bychom předem věděli, jak budeme reagovat?
Pokud máme představu o sobě nebo o tom, kdo zde sedí, čisté naslouchání je zkreslené nebo zpomalené. Zaposloucháme se nebo se uzavřeme, něčemu nechceme naslouchat vůbec. Může to být příliš zraňující nebo příliš bolestné.
Vidíte, že máte představu nebo představy o tom, kdo jste: buddhistka, žena, Američanka? Když jsou v televizi olympijské hry, může mít silnou přitažlivost představa Američanky. Sledujeme jen obrazovku, nebo sledujeme, co se děje v nás? Když stojí Američan na nejvyšším stupínku, dostává zlatou medaili, k tomu hraje národní hymna a vlají hvězdy a pruhy, nadýmá se naše patriotické srdce? Čím se nadýmá? Nadýmá se představou. A možná když jedna země vyhraje hodně medailí, tak nebude vadit, když sem tam nějakou vyhrají i ostatní země, protože jsme ztotožnění s představou „bratrství“.
A co se týká naší náboženské příslušnosti: jsme s ní identifikovaní, jsme k ní připoutaní, znamená to tedy, že jsme spojili představu sebe sama s náboženstvím, náboženskou tradicí nebo centrem, k němuž patříme? To se dá snadno vyzkoušet. Když začne někdo kritizovat naše náboženství, potřebujeme se bránit, cítíme se osobně napadeni a zraněni? Nebo když někdo naopak chválí naši skupinu nebo centrum, nadmeme se pýchou? Naše osobní pýcha, naše identita – „to je Já“.
A jaké představy v sobě jakožto ženy pěstujeme, možná zcela nevědomě? Mnoho lidí mi říká, že ženy mají tak negativní představu o sobě, že by na té špatné představě měly pracovat, vylepšit ji, posílit ji, což znamená vyměnit dobrou představu za špatnou. Ale proč potřebujeme jakoukoliv představu? Můžeme uvidět obtíže, překážky, oddělení, které všechny představy vytvářejí uvnitř nás a mezi námi.
Možná jsme už zažily střet vnitřních představ: Chceme být dobré matky, ale také chceme jet na meditační ústraní. Je zde pocit viny, že neplníme povinnosti matky, a pocit viny, že zanedbáváme svoji spirituální stránku. Navíc bychom chtěly být respektovány jako ženy následující svou kariéru a dělat něco víc než být jen mámy a hospodyně. Tak se uvnitř nás střetávají představy, což může vést k všeobecné frustraci, přepracování a podráždění. V mezilidských vztazích také vzniká napětí; mezi dvěma lidmi, kteří žijí spolu a mají představy o sobě a o druhém, nutně vzniká konflikt. Vnímáme se jako oběť ovládání a přitom chceme sami ovládat. Tak kdo koho ovládá? Cítíme se manipulováni a chceme manipulovat druhými, protože jsme sami manipulováni.
Sledujte to sami u sebe. Objevíte úžasné věci, které se dějí ve vaší mysli a díky tomu i v celém těle. Cokoliv se děje v mysli, i jediná myšlenka, je plně propojeno s celým organismem – elektricky, neurochemicky. Jedna radostná myšlenka přináší vlnu příjemných pocitů. Pak se snažíme si ten pocit udržet, což vede k další myšlence: „Jak to mohu udržet?“ A když ten pocit skončí: „Proč to skončilo? Jak to mohu získat zpátky?“
Ubohé tělo na to všechno musí reagovat. Ještě se nevypořádalo s radostí a už je tu bolest. Fyzickému organismu to chvíli trvá, než se dostane zpět do rovnováhy. Nevím, jestli naše těla vůbec ještě vědí, co to znamená být v rovnováze. V těle, v mozku je uloženo tolik pozůstatků minulosti.
Všichni si vedeme záznamy v mysli, pamatujeme si, co nám kdo udělal dnes ráno, včera, před rokem, nebo i před deseti, patnácti lety. „To mu nezapomenu“, říkáme a znamená to, že otevřený a čerstvý vztah s danou osobou není možný. Ta osoba je poznamenaná. Vidíme ho nebo ji a zároveň představu toho, co nám udělal nebo udělala. Naše reakce je závislá na představě, je ovládaná představou. Pokud získáme vhled do tohoto procesu, pak samotný tento vhled způsobí, že se proces zastaví. Nicméně, vytváření představ může okamžitě pokračovat, protože je pro nás velmi příjemné. I když jsou velmi bolestivé, žijeme uvnitř svých představ a pro své představy, protože si myslíme, že musíme pro něco žít.
Můžeme to všechno zkoumat? Už této práci neříkám „zen“, protože to slovo je zbytečné, nadbytečné. Zkoumání základů lidské mysli a těla (nikoliv mé osobní mysli a těla) nepotřebuje žádné označení. Nakolik jasně rozumíme naší mysli, která pracuje s představami, bloky, protimluvy a rozpory, natolik rozumíme i lidské mysli obecně, protože se od sebe v podstatě neliší. Na povrchu jsme každý jiný, ale v základu každého z nás najdeme představu, že já jsem Já, že jsem někdo.
Je nesmírně obtížné uvidět, že je to představa, myšlenková konstrukce. Představa sebe sama se zdá být tak pevná a skutečná, že Já bereme jako fakt. Pleteme si ho s tímto tělem a neustálým procesem myšlení, vnímání a emocí. Ale není tu nikdo, kdo by to vlastnil.
Když řekneme: „Tohle jsem Já“ a máme představu: „V tomhle jsem dobrý, v tomhle jsem špatný“, vytváříme v mysli konstrukce, myšlenky a představy podobné těm ostatním, které tvoří proud myšlení. Právě myšlenka „to jsem Já“ je kořenem našich individuálních, mezilidských a mezinárodních problémů.
Mnoho lidí je znepokojeno stavem světa, terorismem, válkami na Středním Východě a jinde. Jednou jsem slyšela zpravodajství známého komentátora o dalším násilném incidentu v Jeruzalémě, kde dochází ke krvavým střetům mezi křesťany, muslimy a židy. Řekl: „Jak je možné, že na místě, kde vznikla tři světová náboženství, všechna hlásající mír, se lidé navzájem zabíjejí? Je to nepochopitelné.“ Ale když do hloubky pochopíme, jak se identifikujeme, bereme si věci osobně, vytváříme si představy, bráníme se a jsme agresivní, když to pochopíme sami u sebe, právě když se to děje, přestane být nepochopitelné, proč spolu členové různých skupin bojují, a dokonce se navzájem zabíjejí.
Co s tím tedy budeme dělat? Znovu je tu otázka, kterou mi dala ta žena v kuchyni: „Co s tím budeš dělat?“
Základním faktem je, že s touto prací musíme začít sami u sebe. Pokud jsme zaslepení, mysl ovládají představy, motivují jednání a vytvářejí žádost někým být nebo se někým stát. Jak můžeme zvládnout zaslepenost ve světě, když jsme sami zaslepení? Zaslepenost se projevuje ve všem, co děláme. Podíváme se na to, prozkoumáme to všechno, nenecháme kámen na kameni? I když to může otřást našimi základy?
Možná se dál budeme úzkostně nebo trucovitě držet svých představ a říkat si: „Já bez nich nemůžu být, jsem k nim připoutaná. To je lidská přirozenost.“ Ale je nám opravdu zřejmé, co děláme? Vidíme, že naše základy jsou tvořeny odděleností a osamělostí, protože jsou odděleny od základů ostatních lidských bytostí? Všichni bráníme své základy, věříme v ně a hledáme v nich útočiště. Občas se natáhneme jakoby přes zeď, která základy obklopuje, a potřeseme si rukou s ostatními, kteří také natáhnou ruce přes své zdi, a všichni se slovy ujišťujeme, jak si vzájemně rozumíme. Ale zdi zůstávají neporušené a my jsme nadále odděleni.
Je možné ty zdi úplně odstranit, aby nás od sebe nic neoddělovalo? Je to obrovský úkol. Možná si myslíte, že přeháním, že je to jen můj názor. Nesnažím se šířit názory. Můžeme se skutečně podívat do sebe a uvidět, jak nebezpečné důsledky přináší identifikace s něčím nebo někým, jak nebezpečné je být „někdo“?
Základní úzkosti z toho, že nebudeme někdo, se dotkneme pouze, když na sobě opravdu pracujeme, pronikáme hluboko a nenecháme se zastavit. Když se úzkosti dotkneme, většinou okamžitě ucukneme. Lidská mysl chce něco, na čem by mohla lpět. Ale utečete tentokrát? Budete čelit úzkosti – základní, syrové úzkosti? Nepřestanete zkoumat, ale budete jen prožívat a naslouchat – tiše, s myslí bez záměru? Dokážete jen být s tím, co tu je nebo co tu není, v naprostém tichu?
Možná se objeví záblesk, vhled do skutečnosti, že jsme nikdo, nic. Přitom se objeví radost, kterou nelze slovy vyjádřit. Nemá nic společného se slovy. Není to představa, myšlenka.
A pokusíme se ji hned v příštím okamžiku zadržet a udělat z ní novou představu? „Já jsem někdo, kdo prozřel. Já jsem někdo, kdo ví.“ Budeme si blahopřát? Kdo komu blahopřeje? Snažíme se vzpomenout si na tu zkušenost a oživit ji? Představy se rojí rychle, jako houby po dešti. Tady je máme – nové představy. Mohou být okamžitě rozpoznány a opuštěny?
Je tedy možné okamžik za okamžikem jasně vidět a osvobodit se od představ, být opravdu nikdo, zcela se otevřít laskavosti a splynout s každým a se vším. Laskavost se nedá vytvořit žádnou praxí. Laskavost se nedá praktikovat. Buďto tu je, nebo není. A není tu, pokud je tu Já, které ji chce vytvořit, které ji chce chytit a udržet.
Snadno můžeme podvést sami sebe tím, že jsme milující lidé, že jsme velmi soucitní. Je to jen představa? Vidíme, kdy přichází? Můžeme ji hned opustit a opravdu nemít představu „kdo jsem“? Jen nechat plynout činy bez představ, jen se dotýkat toho, co je právě teď – naslouchat, dívat se, volně se rozhodovat.
Je to na každém z nás. Nikdo to za nás neudělá.
Naslouchejte!

... Zpět na stránku o Toni Packer