O Toni Packer (úvod Lenory Friedman)

... Zpět na stránku o Toni Packer


O Toni Packerové není snadné mluvit. Nedá se jednoduše říci, že nějaká je a nějaká není. (Představuji si, jak sedí za mým levým ramenem, usmívá se, s obočím zkoumavě pozdviženým a vše, co napíši, jí připadá humorné.) Když jsem ji v roce 1983 poprvé potkala, byla zenovou učitelkou, i když už se nepovažovala za buddhistku. Nyní už není ani zenová učitelka. (Anebo je? Někteří si o ní myslí, že učí podstatu zenu.) Ve skutečnosti říká, že už není ani učitelka. (A co to tedy dělá? Proč kolem ní sedí všichni ti lidé a naslouchají tomu, co říká?) Někdy hovoří o sobě a o lidech ve svém okolí jako o přátelích, kteří spolu zkoumají přirozenost věcí. Řekne třeba: „Pojďme se na to spolu podívat.“ Nebo: „Začněme úplně od začátku a uvidíme, kam se dostaneme.“
Rok předtím, než jsem ji potkala, jsem poslouchala mnoho jejích nahraných rozhovorů. Čas od času jsem náhle v pozadí zaslechla zvuk „Mu…u…u…u!“. Studovala jsem zen několik let a tak vím, že „Mu“ je jeden z prvních kóanů (poučný příběh nebo hříčka, která vzdoruje racionálnímu myšlení), která je přidělena tradičním zenovým studentům spolu s instrukcí, aby na kóanu neustále pracovali. Zjevně to byl zvyk, který si někteří studenti přinesli s sebou z Rochesterského zenového centra. Byl to pozůstatek, který rychle zanikl, když, spolu s Toni, zanechali většiny tradičních zenových praktik (úklon, recitací, pálení kadidla, hierarchická struktura). Toni cítila, že tyto praktiky překážejí v tom, co ji zajímalo nejvíce: uvědomování si přítomného okamžiku – základní proces sledování, naslouchání a zkoumání všeho.
Na podzim roku 1983 jsem dělala s Toni interview (pro svou knihu Setkání s pozoruhodnými ženami) v Zenovém centru Údolí Genesee v Rochesteru ve státě New York, které Toni a mnoho jejích studentů založili v roce 1982. V době mé návštěvy byla atmosféra relativně klidná, ale dva roky předtím bylo toto centrum středobodem událostí, které zcela rozdělily rochesterskou zen-buddhistickou komunitu. Tato bouře přinesla otřesy, s nimiž se dosud vyrovnávají nejen v Rochesteru, ale i v buddhistických komunitách po celých Spojených státech.
Co se stalo?  Stručně řečeno: Toni tehdy byla zvolena jako následnice róšiho Philipa Kapleaua – hlavního učitele rochesterského zenového centra. Toni, po trpělivém a bolestivém sebezpytování, přerušila své vazby na tradiční buddhismus a začala čerstvým a nezávislým způsobem učit „zenovou práci“. Od té doby proběhla v buddhistických komunitách ve Spojených státech řada bouřlivých změn. Ale tato byla patrně klíčová. Aniž bychom zjednodušovali, můžeme vnímat spojitost mezi tím, co se stalo v Rochesteru, a tím, že je nyní i v jiných centrech po celých Spojených státech otevřeně kladena radikální otázka: „Jak má dnes zen v Americe vypadat?“
Předtím než jsem jela Toni navštívit, jsem zaslechla o událostech v Rochesteru jen útržky. Když jsem slyšela Toniin zvučný hlas z nahrávek, vytvořila jsem si představu brilantní mysli a velitelské osobnosti. Jela jsem na setkání s ní s očekáváním a nemalou úctou, téměř až bázní. Když jsem tam přijela, byla už tma, živé ploty a země byly mokré od deště. V oknech velkého kamenného domu nesvítila žádná světla, a když jsem dovlekla svou cestovní tašku po schodech ke dveřím, nikdo neodpověděl na mé klepání. Pak jsem si všimla značky, která mne nasměrovala kolem budovy k postrannímu vchodu. V polovině cesty jsem potkala dva lidi. Vysoký mladý muž se představil sám. „A tohle je Toni,“ řekl. Mimovolně jsem řekla: „Ahoj, Toni.“ A pak jsem se zarazila. „Myslíte tu Toni!“
Všichni jsme se zasmáli. Vyrazilo mi to dech, protože ta Toni s mocným hlasem byla jen člověk: v pletené čepici a obnošené bundě, s obličejem zrůžovělým venkovním vzduchem, s přívětivým úsměvem, modrýma a velmi jasnýma očima, krátkými stříbrnými vlasy vykukujícími zpod čepice.
Jen člověk. Rozpoznala jsem hlas, ale laskavost v něm se mne teď přímo dotýkala. Byla jsem unavená a bolela mne hlava. Ve velké a teplé kuchyni jsme si sedli k dlouhému dřevěnému stolu uprostřed místnosti a za chvíli už někdo vařil čaj.
Jak se mé tělo uvolňovalo, začala jsem vnímat přítomnost Toni sedící naproti mně. Seděla velmi klidně a prostě. Nepotřebovala mluvit. Jen ticho a nevtíravá přítomnost. V průběhu příštích několika dní a při všech dalších setkáních jsem zjistila, že Toni přináší tyto kvality na každé místo a do každé situace.
Příští den jsem poseděla s Toni v její světlé a útulné místnosti v patře. Dozvěděla jsem se, že se narodila v Berlíně v roce 1927 a nad jejím dětstvím se vznášel stín Hitlera a nacismu. Když se Hitler dostal k moci, bylo jí teprve šest. Její matka byla Židovka, a rodina se proto bála možných problémů. Aby byly děti chráněny, byla Toni, její starší sestra a nevlastní bratr pokřtěni. Toni si pamatovala luteránského kněze, který k nim přišel a pokropil je vodou. Také si pamatovala skutečnou náboženskou horlivost, kterou později pocítila, touhu po něčem, co by ji přesahovalo. Sužovaly ji otázky, které se týkaly války a pronásledování Židů. Její rodiče byli velmi opatrní, báli se mluvit otevřeně před dětmi, aby něco z toho neopakovaly venku. Přátelé a spolužáci nosili mládežnické uniformy. Toni jim záviděla, cítila by se jistější, kdyby také nosila vázanku a kožený bičík, i když nebylo jasné, co to vlastně znamená. Pak přišlo bombardování, noční můra, hrůza a zkáza. Toni začala pochybovat: Jak může být něco takového slučitelné s představou milujícího Boha, který pečuje o své děti a chrání je? Nedávalo jí to smysl.
Také ji trápil neustálý pocit viny. Když Ježíš umřel na kříži, aby tak sňal všechny hříchy světa, proč se ona stále cítí provinile? Jednou sebrala odvahu a položila tyto otázky knězi. Ten ji však stroze odbyl. Vůbec se s ní o tom nechtěl bavit.
Další věc, kterou si pamatuje, je první bombový útok. Ležela se svou sestrou v posteli, protože měly průjem. Ale když přišel nálet, vyskočily z postele, průjem je přešel a slabost také. „Byla v tom spousta energie, bylo to jediné správné jednání. Prostě jsme věděli, co je právě třeba udělat.“ Pomáhala hasit oheň. Ale později, když bylo po všem, zaplavily ji myšlenky. „Ach bože, co se to stalo. A co se mohlo stát.“ Padl na ni ohromný smutek, a pak se velmi silně ozvala otázka: „Jaký je smysl tohoto života?“ Otázka ji polapila a nepouštěla, opakovala se každý den, drásala ji a pálila. Jaký je smysl tohoto života, který je tak naprosto nepochopitelný a krutý? Proč lidé dělají takové věci?
Později se její rodina přestěhovala do Švýcarska a zde Toni potkala mladého amerického studenta Kylea Packera. Vzali se v roce 1950, další rok se přestěhovali do Spojených států a usadili se na severu státu New York. Kyle povzbudil Toni, aby začala studovat na University of Buffalo. V roce 1958 adoptovali týden starého chlapečka a dali mu jméno Ralph. Toni sice po studiu pracovala v oblasti psychologie, ale výzkumný program jí připadal příliš behavioristický, většina výzkumu byla zaměřená na testování, teorie paměti a experimenty s krysami. Toni měla odlišné zájmy a zanedlouho odešla. Sama studovala Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga, Josepha Campbella [Pozn. překl.: americký religionista a mytolog], zvláště jeho čtyřdílné Masky bohů.
„Myslím, že díky těmto knihám jsem se smířila s problémem ženství – částečně proto, že jsem zjistila, že je to závislé na kultuře a že byly doby, kdy vládla ženská božstva. Bylo to ještě předtím, než přišli válečníci, vozatajové a jezdci na koních, kteří dobyli vítězství díky tomu, že byli silnější než ostatní, a zavedli mužské a často velmi utlačovatelské náboženské systémy. Na obou stranách panovala rivalita a strach z těch druhých. Mužský strach z ženství a ženský strach z mužského útlaku. Ale kdykoliv se to může změnit.“
V této době se poprvé setkala s buddhismem. A stejně jako tomu bylo v mém případě a mnoha dalších z naší generace, bylo to díky dílu Alana Wattse. Přečetla všechny jeho knihy, pak také knihy D. T. Suzukiho a mnoha dalších. V době, kdy už byla buddhismem nasycená, si přinesla domů Tři pilíře zenu od Philipa Kapleaua. Vzpomíná, jak bez většího zájmu listovala knihou, jako někdo, komu dají další dezert po příliš vydatném jídle. Líně se podívala na zmínky o Wattsovi, všechny jí přišly dosti kritické. A pak si všimla prvních meditačních instrukcí ve svém životě. Posadila se vzpříma. Tady bylo něco, co může skutečně dělat.
Netrvalo dlouho a pravidelně doma praktikovala zazen (zenová meditace v sedě a v tichu). Po několik měsících se Kapleauova kniha objevila jako paperback a na zadní straně obálky se Toni dočetla, že založil centrum v Rochesteru ve státě New York. Bylo to v době, kdy s rodinou žila v North Tonawandě, malém městě mezi Buffalem a Niagarskými vodopády. Do Rochesteru to bylo jen hodinu a půl jízdy. Ona a Kyle jeli spolu, absolvovali několik úvodních lekcí a stali se členy centra.
Toni si živě vybavuje své první dojmy. Jako dítě byla zvyklá při rodinných cestách navštěvovat německé katedrály. Zdály se jí velkolepé a tajemné, voněly kadidlem a některé části byly oddělené šňůrou a nikdo tam nesměl. Co bylo za tou hedvábnou rudou šňůrou? V Rochesteru byli všichni po úvodní lekci v jídelně pozváni do meditační místnosti. Vonělo zde kadidlo a byla zde socha Buddhy. Ale nebyla tu žádná šňůra. Všechno bylo přístupné. Mohli jste mít oltář ve svém vlastním domě se soškou Buddhy podle svého vkusu. A nebyl to bůh, ale někdo jako vy, a byla zde praxe a pravidla otevřená ke komukoliv bez rozdílu. Žádná omezení.
Velmi brzy začala Toni navštěvovat seššiny (meditační ústraní) a pracovat na kóanech pod vedením róšiho Kapleaua. Jejich vztah se rozvinul ve vzájemný respekt a přátelství. Při jednom z prvních dokusanů (soukromý rozhovor mezi učitelem a žákem) jí řekl, že pokud bude ona někdy učit, musí učit jinak než on. Překvapilo ji to. V té době jí představa, že by měla učit, nepřišla na mysl, ale zapamatovala si, co řekl. O mnoho let později získala jeho slova větší význam, než jim možná sám přikládal, ale nikdy je neodvolal, i když mu důsledky působily bolest. Celá ta situace byla zvláštně ironická, protože nedlouho před tímto rozhovorem s Toni se róši Kapleua rozešel se svým váženým japonským mistrem róšim Yasutanim. Ten jednou provždy odmítl změny, o nichž se Kapleau domníval, že jsou nezbytné pro přesazení zenu do nové země.
Pro Toni byla zenová praxe jako potrava, po které hladověla, aniž by o tom vůbec věděla. Ponořila se do ní celým tělem i myslí. Pracovala tvrdě, naplno a svěže, na praxi našla vždy dost energie. Její inteligence byla postavena před výzvu, jakou dosud nepoznala. Její nejhlubší otázky mohou být zadrženy a ovládnuty, dokud nezůstane jen samotné tázání. Po dlouhé době jí otázky neutiskovaly, ale poskytovaly jí strukturu, v jejímž rámci mohla pracovat.
Většina buddhistických textů jí však připadala příliš komplikovaná, suchá, nepřístupná. Může sama prožívat to, co je v textech popisováno? To jediné jí dávalo smysl. Nakonec našla v knize Tibetská jóga a tajná učení W. Y. Evans-Wentze několik pasáží, které ji oslovily. Popisovaly, jak se vztahovat k myšlení v průběhu meditace, jak například odseknout myšlenku, sledovat myšlenku až do konce nebo nechat myšlenky volně se toulat. Meditující pak jakoby seděl na břehu řeky a nechal myšlenky volně plynout s proudem. Ale i zde bylo myšlení využíváno, meditující stále myslel, využíval myšlení pro rozpoznání myšlení. Vidět to znamená udělat první krok.
„Nedokážu říci, jak často jsem to četla,“ řekla mi Toni, „a jaká radost byla něčemu porozumět – nejen na úrovni slov, ale díky slovům porozumět přímo. Vidět přímo, jak mysl pracuje. Když to uvidíme, nejsme chyceni v pasti, nepodvádíme sami sebe a nepodvádíme ostatní. Což se může snadno stát. Bez pozornosti a uvědomování se stane právě to!“
Na začátku roku 1970 byla požádána, aby radila studentům s osobními starostmi nebo psychologickými problémy, které se objevovaly v průběhu praxe. A později byla požádána, aby přednášela o zenu na univerzitách a jiných místech. Pokaždé se cítila tlačena kousek za své hranice. Ale součástí jejího výcviku bylo, že když vás učitel o něco požádá, řeknete ano. Takže když ji róši požádal, souhlasila.
V té době začala získávat větší rozhled. Díky svým kontaktům mimo centrum, novým i starším studentům, jejichž potížím naslouchala, už nebyla zaměřena jen na svou práci. Začala vnímat některé tradiční formy novým způsobem. Například poklony.
Naučila se, že poklony mohou být projevem nesobecké pokory. Kleknout si a poklonit se před oltářem nebo před róšim při dokusanu je gesto vyjadřující nepřítomnost ega. Ale nyní, když k ní začali přicházet studenti a klaněli se jí, začala se ptát sama sebe: „Vidí jasně, kdo jsem, nebo mne staví nad sebe jako ideál? Jaké představy vznikají v jejich myslích? A mohu si být jistá, že se nezačínám cítit povýšená?“ I když si ona sama tyto otázky uvědomovala a dávala na ně pozor, u studentů tomu tak být nemuselo.
A co recitace? Recitací bylo velké množství, byly dlouhé a často byly opakovány rychle a několikrát za sebou. Jaký to mělo účel? Pokud šlo o význam, nebylo by lepší vyslovovat jednotlivá slova pomaleji, aby se předešlo nebezpečí, že začnou být recitována jen rutinně a mechanicky?
Toni také vážně zkoumala přísné a občas nelítostné používání hole kyosaku -1485333783 (meditační hůl), kterou jsou meditující studenti biti po ramenou, aby byla povzbuzena jejich energie. Byla hluboce znepokojena tím, co se děje v myslích a tělech lidí, kteří dostanou ránu. Stejně tak se ptala, co se děje v těch, kteří drží hůl. Použití hole bylo tradičně chápáno jako akt soucitu. Ale může bití holí skutečně pramenit ze soucitu? A neprobouzí se energie přirozeně při meditaci? Později, v jejím novém centru, bylo používání hole zcela opuštěno.
Toniina mysl dovolila, aby tyto otázky vyvstaly. Zkoumala je. Nepotřebovala na ně však nijak reagovat nebo hned nějak jednat. Jen jim věnovala pozornost. Uvažovala o nich. Nepospíchala. Mohla přestat s praktikami, které jí nepřipadaly prospěšné. Poradila se s několika přáteli. A postupně, tu a tam, začala dělat malé formální změny.
Bylo to v době, kdy učila společně s róšim. Róši byl často celé měsíce pryč, bral si dovolenou nebo cestoval do jiných center ve Státech nebo v cizině, a požádal Toni, aby ho zastupovala v době jeho nepřítomnosti. Už v roce 1975 si ji zavolal do své pracovny a řekl jí, že uvažuje o odchodu do důchodu, přibližně během pěti let. Plánoval, že se přemístí s menším množstvím žáků do oblasti s teplejším klimatem. A až se to stane, chtěl, aby převzala celé rochesterské centrum. Byla by k tomu ochotná?
Toni měla pocit, jako by ji zasáhl blesk. Vzpomínala, jak to jela s těžkým srdcem říci Kylovi. I když se to mělo stát až za několik let, ta představa ji tížila jako kámen. Nevěděla, jak přijmout takovou zodpovědnost. Nemohla by už dělat věci tak, jak je dělala, to si uvědomovala už tehdy. Ale by byla by schopna začít je dělat jinak?
Přesto róšiho nabídku přijala, její výcvik jí nedával jinou možnost.
Někdy v polovině sedmdesátých let narazila poprvé na učení Krišnamúrtiho v knize Nová náboženství od Jacoba Needlemana. Tu knihu jí půjčil sám róši. Najednou se v Toni začalo něco měnit. Popsala to slovy: „Jako kdyby mi z očí spadl závoj.“ Všechny její otázky zde byly dotaženy do důsledků. Krišnamúrtiho slova byla prostá, jasná a pravdivá, aniž by se zaplétala do rámce nějaké náboženské tradice. Toni si jasně uvědomila, že zenová tradice sice prohlašuje svoji nezávislost na symbolech, dogmatech, tradicích a vyznáních, ale přitom je zde kladen důraz na propracovaný systém ceremonií, etikety, názorů, rituálů a předávání učení. A to vše bylo často povinnou a kupodivu nezpochybňovanou součástí výcviku.
Jak pročítala všechny knihy od Krišnamúrtiho, které se jí dostaly do rukou, začal se před ní postupně otevírat zcela nový způsob práce. Spolu s Kylem navštívila mnohé Krišnamúrtiho přednášky v Kalifornii, Anglii a Švýcarsku. A v průběhu několika let postupně vytvářela obrysy praxe kombinující tiché sezení a velmi intenzivní, přímé tázání, nahlížení základních lidských problémů v sobě samém. A to vše v rámci tichých meditačních ústraní, skupinových rozhovorů a soukromých hovorů se studenty.
Krišnamúrti říká: „Vyhýbejte se všem systémům, autoritám, idolům. Teď hned skončete se svou připoutaností. Mysl se musí osvobodit od autorit.“ A jakoby ozvěna Buddhových posledních slov: „Buďte světlem sami pro sebe.“ V rozpravě o lásce také Krišnamúrti řekl: „Všechno se může převrátit vzhůru nohama, může to rozbít rodinu… možná budete muset rozbořit dům, který jste postavili; možná už se nikdy nevrátíte do chrámu.“ Není jisté, jestli Toni četla právě tato Krišnamúrti slova, nicméně vystihují převrat, který brzy následoval.
Na začátku roku 1981 odjel róši Kapleau na roční studijní dovolenou a Toni začala místo něj řídit centrum. V té době se stále ještě snažila zůstat věrná svému přesvědčení a zároveň i svému učiteli a tradici, která mu byla drahá. Sepsala všechny věci, které považovala za nutné změnit, například formulaci některých slibů a rozprav či rychlost recitace a vypustila etiketu zdůrazňující hierarchii a pravidla zasedacího pořádku. Zrušila také povinné sezení pro zaměstnance centra – všechna sezení byla dobrovolná. Když o tom řekla róšimu, znepokojilo ho to. Proč chce dělat změny tak rychle? Souhlasil s pomalejší recitací, ale chtěl, aby ostatní pravidla zůstala zachována. U jednoho z jeho mistrů, Harada róšiho, by nový učitel nemohl ani ve snu pomyslet na to, že by mohl provádět nějaké změny. Bylo by to považováno za naprostou nestoudnost. Co děláš při dokusanu, je tvoje věc, ale obecná pravidla jsou něco jiného. „Něco jsme tu vytvořili.“
Toni si uvědomila, jak moc róši vnímá centrum jako svoje a jak silně si nepřeje jeho změnu – alespoň ne tak rychle. A nakonec s pomalým tempem změn souhlasila.
Chtěla, aby to fungovalo. Snažila se najít řešení, které by konflikt urovnalo. Někteří její studenti si přáli, aby odešla ještě dříve, než to sama udělala. Popisovali ostrý rozkol v centru a bouřlivá shromáždění, na nichž byla Toni kritizována. A Toni celou tu dobu věděla, že vidí pouze odlesky mnohem hlubších změn ve svém nitru.
„Začala jsem celou tu věc přezkoumávat“, řekla mi. „Patřit k nějaké skupině a identifikovat se s ní. Stále jsem hledala různé rozumové důvody, proč je to v pořádku. Bála jsem se do toho pustit. Byla jsem součástí toho všeho.“
Potíže se nutně musely dostavit. Například nastal incident s rakusu. Rakusu je složitě sešité roucho, které se nosí přes róbu nebo běžné oblečení. V rochesterském centru mohli rakusu nosit studenti, kteří zvládli úvodní kóany. Nošení rakusu bylo nevyhnutelně spojeno s prestiží a úspěchem. Toni své rakusu svlékla a nikdy ho již znovu neoblékla.
Musela vědět, že to neprojde bez povšimnutí. Avšak tato změna i všechny ostatní, které doposud provedla, byly stále ještě jen vzdálenou předzvěstí toho, k čemu dospěla. Tvrdost, s jakou s ní někteří lidé nesouhlasili, ji šokovala a skličovala. Kdyby existovala jiná cesta, vydala by se po ní. Rozpory a hádky ji bolely a vyčerpávaly a vyvolávaly přízraky z jejího dětství. Ale nemohla se vrátit ani ustoupit stranou. Když chcete prohlédnout zaslepenost, nemůžete ji učit. Rakusu, poklony, zvláštní sedadla v meditační místnosti zendo – to vše znamenalo oddělenost. Ať to zkoumala z jakékoliv strany, musela pokračovat.
Když se róši Kapleau v červnu 1981 vrátil ze Santa Fe do Rochesteru, došlo k důležitému shromáždění. Lidé již předtím róšimu psali a mluvili s ním, stěžovali si na změny, které se dějí. V místnosti plné rozhořčených lidí mohli Toni doprovázet jen dva členové personálu. Obvinění se vršila na všechny tři. Shromáždění trvalo do půl třetí ráno. I přes naléhavou přímluvu jednoho z dlouhodobých členů bylo Toni ke konci jasné, že časem – a možná ihned – bude muset odejít. A to i přes bolest, kterou cítila v srdci, i přes rozkol, který to způsobí. Byly zde například páry – jeden byl její student a druhý róšiho. Jak vyřeší to, že patří k různým školám? To byly otázky, kterým bylo nutno čelit. Bude to bolet. Zabere to čas. Ale nejprve muselo dojít k rozdělení.
Toni si také uvědomovala, že celá ta situace podrývá její zdraví. „Někteří lidí mají takové situace rádi, daří se jim v nich. Ale ve mně, která jsem vyrostla v hitlerovském Německu, se to dotklo mnoha starých strachů. Strachu být obviňována a veřejně odsuzována.“
A to se zatím ani nezmínila o mnohem hlubším problému – je ještě stále buddhistkou? Věděla, že dříve nebo později s tím bude muset ven, ale zatím tomu nedokázala plně čelit. Ještě to všechno nemohla opustit. Takže když jí róši druhý den po shromáždění řekl: „Pokud zůstaneš, můžeš dělat, co uznáš za vhodné. Máš plnou svobodu pracovat po svém“, souhlasila, že zůstane. Ale jak mi řekla: „Brzy jsem zjistila, že plnou svobodu mi poskytnout nemůže, protože jsem přestala přijímat buddhismus.“
„A kdy to začalo být zřejmé?“ zeptala jsem se.
„No, já sama jsem dělala všechny ty poklony, zapalovala jsem kadidlo, klekala jsem na zem a tak dál. Zjistila jsem, že ovlivňuji lidi už jen tím, v jaké jsem roli, tím, jak byla celá ta situace nastavená. Uviděla jsem to a už jsem nechtěla být součástí toho všeho.
Pokud vás někdo bude podporovat v tom, abyste nic nezpochybňovali, tak zpochybňovat nic nebudete, pokud nejste opravdu pevně rozhodnuti to pochopit. A zjistila jsem, že zen dává velmi silnou podporu tomu nic nezpochybňovat. I když tvrdí, že je možné zpochybnit všechno. Všechno zpochybníte a „spálíte Buddhu“, ale pak ho zase vrátíte zpátky.
Velmi pozorně jsem zkoumala, zda mám v sobě při poklonách nějaký rozpor. Vždycky mi říkali: ,Když se ukláníš, neukláníš se před Buddhou, ale před sebou. A když si klekneš na zem a pokloníš se, všechno zmizí, ty zmizíš, Buddha zmizí, nic nezůstane.‛ Opatrně jsem to sledovala a nebylo to zcela jasné. Viděla jsem, že se často objevuje představa toho, kdo se klaní, nebo představa osoby, ,která nic nemá‛. Často jako by tam byl stín někoho, kdo to dělá. Nebo možná ideální představa někoho, kdo to dokáže udělat zcela prázdně!“
„Můžu se tě zeptat? Je v pořádku se uklonit, když jsi prázdná?“
„Proč to děláš? Proč to dělám já? Můžu se zeptat já tebe: Kdyby ses nikdy nesetkala s touto zvláštní tradicí poklon a prožila bys okamžik hlubokého porozumění a upřímné lásky – uklonila by ses?“
„Dobře, naučila jsem se toto gesto jako výraz vděčnosti, respektu a lásky. A občas mám chuť ho udělat spontánně.“
„A učila bys to ostatní? Lidé na Západě, kteří se to nenaučili, to nedělají tak spontánně.“
„Můžeš předávat jen prázdné gesto?“
„Lásku nemůžeš učit. Buď je v tobě, nebo ne, a není důležité, jak se projevuje nebo jestli se vůbec projevuje pomocí gest.“
Nakonec se dostavily nevyhnutelné následky. A i když to někteří zúčastnění prožívali jako dlouhý proces, seběhlo se to vcelku rychle. Toni vedla centrum od prvního ledna 1981, když róši Kapleau odjel do Santa Fe. V červnu se vrátil do Rochesteru, aby se zúčastnil již zmíněného bouřlivého setkání. V listopadu ho Toni navštívila v Mexiku, kde trávil dovolenou, a sdělila mu, že už nemůže pokračovat, protože se už nepovažuje za buddhistku. „Bylo to pro mne velmi těžké, kdyby po mně chtěl, abych zůstala ještě rok, zůstala bych, i když by vše zůstalo při starém. Ale poté co promluvil se členy správní rady centra, ji požádal, ať vydrží pouze do ledna. Vše se tedy událo v průběhu jednoho roku.
Avšak bolest, kterou tyto změny způsobily, trvala mnohem déle. Zaznívala kritická slova, v srdcích se objevila hořkost a pocit ztráty. Zatímco mnoho studentů se připojilo k jednomu či druhému centru, někteří si vybrat nedokázali a zůstal v nich pocit nedůvěry a rozčarování. Jiní se zase opravdu hluboce snažili rozkol uzdravit. Už jen samotný fakt, že v jednom městě existují dvě zenová centra, neladil s představami o harmonii a jednotě a protiřečil jim. Někteří zkoumali, jak k rozkolu přispělo jejich vlastní chování a myšlení. Jeden student napsal Toni dopis, který citovala při jednom svém rozhovoru, ve kterém litoval, „jak jsme i my udržovali při životě rozkol mezi oběma sanghami.“1
Toni odpověděla způsobem, který je pro ni charakteristický: „Nejsou dvě sanghy, jsou jen lidé, rozštěpení a oddělení ve svém nitru.“ Neusilovala o to, dosáhnout za každou cenu míru a harmonie, ale pochopit: Co je to mír a harmonie? Ať už mluvíme o dvou národech, dvou centrech, dvou jednotlivcích nebo vnitřním stavu jednoho člověka, máme co do činění s myšlenkami, ideami, představami. „Dokážete to vidět?“ Zjistila, že tento pohled mnohé znepokojuje a že s ním nesouhlasí celou svou bytostí. Ale jako dítě zažila Toni v Německu, jak snadno se z období míru může stát jen přestávka mezi dvěma válkami.
Všichni bychom rádi pomohli řešit problémy, se kterými se potýká svět, ale nedotýkáme se těch problémů přímo. Naše nevědomost situaci ještě zhoršuje. Možná dosáhneme krátkodobého úspěchu, ale neznáme skutečnou příčinu problémů. A ta se skrývá uvnitř nás.
Jak můžeme přispět k míru a harmonii, když nemáme mír a harmonii uvnitř sebe? A skutečný mír a harmonii musíme odlišit od představ, které máme o sobě a které stále opakujeme: jsem někdo, kdo usiluje o mír a harmonii. Takové představy nám zabraňují vidět nesoulad, který v sobě máme, rozpory, roztříštěnost.
Toni se tedy nesnažila v zájmu míru a lásky chvatně odsouvat zjitřené pocity, které se objevily. Rozpory byly reálné. Vztek, hořkost a sobectví byly reálné. Proč je překrývat dřív, než se na ně podíváme, prožijeme je a porozumíme, jak vznikají?
Co je zdrojem nenávisti, násilí, války, nesvárů, rozporů? Kde začít, pokud chceme hluboce porozumět těmto problémům? Toni začíná sama u sebe. Protože dokud bráníme jen své vlastní zájmy, tak se střetneme se zájmy druhých. Dokud si navzájem hluboce neporozumíme a nedosáhneme jednoty, nebude mír.
Toni znovu a znovu zdůrazňuje důležitost naslouchání, které není zkresleno snahou se bránit. A její schopnost zůstat otevřená a přátelská vůči jakékoliv kritice je odzbrojující. Řadu svých rozhovorů založila na kritických a vyzývavých otázkách svých studentů. (Jeden se jí například zeptal: „Není to, co děláš, jen psychologie? A co osvícení a dosažení buddhovství?“ Jiný napsal: „Bojím se jen o ty z tvých studentů, kteří jsou tak zaslepeni tvou výmluvností a krásou osobnosti, že nenajdou vlastní pravou cestu.“) Toni věnovala celou sérii rozhovorů všem možným otázkám, které se dotýkaly změn v novém centru. A tyto rozhovory stále pokračují.
„Potřebujeme si navzájem naslouchat a naslouchat i sami sobě, aniž bychom si vyhrožovali.“ A to je možné, pouze pokud skutečně žádná hrozba nevzniká – a to je opravdu těžké. Vyžaduje to „pečlivou pozornost a vědomý záměr, abychom nebyli slepě vtaženi do reakcí, které pramení ze strachu a nenávisti“. Je tak snadné přestat věnovat pozornost tomu, co se v nás odehrává, když se bráníme, chceme něco získat, někomu závidíme nebo někoho (či sebe) shazujeme. Kde se tyto reakce berou? Co je příčinou nedostatku vzájemného porozumění, nesouladu a války? Musíme si v klidu sednout a tyto otázky zkoumat, tázat se. Znovu a znovu. Jaká je příčina?
„Co vlastně je buddhismus? Kdo ví?“ ptá se Toni. Kdo to může opravdu vědět? Opět připomíná Buddhova slova: „Buďte svým vlastním světlem. Důvěřujte tomu, co se skutečně děje, a nehledejte útočiště nikde jinde.“
Právě to Toni učí. Není důležité, zda se nazývá, nebo nenazývá buddhistkou. Sama je světlem, které zkoumá vše, co mu přijde do cesty. „Lidé dokážou chápat, aniž by museli používat pojmy. Ale musíte se usadit, nechat usadit i otázku a jen sledovat a naslouchat, tomu co se ve vás děje, aniž byste to pojmenovávali.“
Toni učí, abychom věci kriticky zkoumali. Zkoumá nejen naši víru a návyky, ale také vztah mezi učitelem a žákem. Není tu od toho, aby Vám něco dávala nebo hlásala Pravdu. Něco se děje, ale nesouvisí to s tím, že jeden dává a druhý přijímá. Dvě mysli se setkávají, a pokud jsou otevřené, něco se může pohnout, posunout, vyjasnit. Toni bude stále dokola opakovat: „Vidíte to?“ Nebo: „Může nastat pouhé naslouchání, bez chtění, bez toho, abychom dávali přednost jednomu před druhým?“
Její slova se nesnaží přemlouvat, přesvědčovat, a dokonce ani inspirovat. Slova nejsou Pravda. Pravda je přímý vhled a nedá se učit. „Když vidíme věci jasně, mizí učitel i žák. Nejsou již od sebe odděleni.“ Jsou zde dva lidé, jejichž mysli jsou mnohem více podobné než rozdílné. Spolu kladou otázky a spolu zkoumají celou tu věc znovu a znovu. Občas se věci vyjasní, občas nikoliv.
V květnu 1983, na první výroční schůzi nového centra, mluvila Toni o tom, kdo jsme a kdo nejsme. Řekla, že centrum je důležité jen do té míry, do jaké pomáhá každému člověku, aby se zbavil zaslepenosti. Zdůraznila existenci nebezpečí, že se organizace stane důležitější než lidé, kterým by měla sloužit. Lidé mohou začít být připoutaní k organizaci a pyšní. Organizace může podpořit aroganci a rozkol. „Jaké je toto centrum?“ zeptala se. „Vytváří dojem vlastní důležitosti, statusu, prestiže? Tyto otázky je nutné pokládat stále znovu, aby zaslepenost nemohla narůstat.“
Mluvila o tom, jak nás naše ideály mohou zaslepit, takže nevidíme, co se skutečně děje v našich srdcích, myslích a tělech. Potlačujeme vlastní nedostatky, a přitom je jasně vidíme u druhých. „Jak citlivé jsou vztahy mezi lidmi,“ řekla. „Vyžadují tolik lásky – a té je často příliš málo.“ Vzpomíná si, jak se poprvé svěřila matce, že se jí většinu života bála. Její matka nevěřila svým uším.
„Bylo to úplné odhalení. Myslela jsem si, že to ví, ale nevěděla. A nedělala to záměrně. Měla o sobě ideální představu, že je hodná a milující. Ideály jsou zbytečné, nebezpečné, zaslepující, překážejí. Ale my si je přesto neustále vytváříme a hledáme v nich útočiště.“
Jakoukoliv organizaci, ať už je jakkoliv pečlivě promyšlená, je možné zneužít. Samotná pravidla organizace tomu nezabrání, protože pravidla sama nemají vědomí. Je to jen množina slov a pojmů. „Je to naše práce. Pokud nevěnujeme druhým lidem i sobě laskavost a pozornost, jak by to mohla zajistit samotná pravidla.“ V každém z nás se může objevit pokušení ovládat druhé. Nebo se můžeme naopak ukrýt do bezpečí slepé poslušnosti. Tyto tendence bychom si měli uvědomovat.
„Toto centrum nebylo založeno, aby udržovalo nějakou víru ani víru v ne-víru. Neudržujeme ideu něčeho ani ničeho. Když zde opravdu nic není, žádnou víru nepotřebujeme. Prázdnotu není možno vyjádřit symboly. Je to nepřítomnost sebestřednosti a strachu o sebe. Kdo jsem, když nelpím na žádném názoru?
Ten večer řekla také spoustu zajímavých věcí o našem sklonu uzavírat se. Je toho tolik, co o sobě nevíme. A je to tak hluboké, tak temné. Strach z nebytí, strach ze zla, ničení a násilí. A pak je tu ohromná touha po tom, co je za tím vším, za všedností našich životů, za nekonečnými starostmi, které nám přinášejí vztahy s druhými. Odnepaměti se lidé shromažďovali na uzavřených místech, aby zmenšili svůj strach pomocí modliteb, obětí, ceremonií, magie. „Jeskyně Cro-Magnon v Lascaux i evropské gotické katedrály vedou pozornost směrem vzhůru, ta architektura vás zcela rozechvěje. A zapomenete se zeptat: Odkud to pochází? Kdo to postavil? Kdo nakreslil ty obrazy? Kdo napsal posvátná písma? A kdo je interpretoval?“
Když vytváříme nějaké společenství, musíme být velmi opatrní, abychom se do něj neuzavřeli. Musíme pozorně sledovat, co se ve společenství děje. A to se týká i toho nejmenšího společenství – našeho Já. Dokud se nezačneme ptát – co je to Já? –, nebude jasné, do jaké míry jsme v Já uzavření a kvůli tomu odděleni od druhých i od přírody. Vnímáme svět skrze své minulé zkušenosti. Minulé zkušenosti ovlivňují veškeré naše postoje a jednání. „Vidím všechno skrze tmavé brýle. Je možné je sundat?“
Když kolem sebe nevytváříme zdi, přestáváme se uzavírat. Otevírá se prostor. Není uvnitř ani venku. Když lpíme na nějaké organizaci, když jsme k ní připoutaní, závisíme na ní, není to podobné, jako když se uzavíráme ve svém Já? Chceme se uzavřít v tomto meditačním centru, abychom v něm našli větší bezpečí? „Abychom to zjistili, musíme poodstoupit a pečlivě to prozkoumat. A ne utéci od toho pryč. Je to možné?“
Tímto způsobem Toni neustále zaměstnává své posluchače. Všechny její přednášky se podobají rozhovorům. Její otázky zní v mysli a vyvolávají odpovědi a další otázky. O chvíli později citovala Toni knihu Mumonkan (Brána bez brány): „Musíte vystoupat bosí na horu mečů. Můžeme pečlivě našlapovat, být si vědomi nebezpečí a přitom nepanikařit? Můžeme stejnou opatrnost přenést i do našich vztahů, pečlivě naslouchat, opravdu pečlivě, sobě samým i osobě, která je hned vedle nás?“
Do deníku, který jsem si vedla na svém výletu do Rochesteru, jsem na první řádce napsala: „Je jako čistá, jiskřivá voda. Její oči vidí pravdu, Je právě tady. Je prostě a zcela laskavá. Žádné chtění, žádné očekávání.“
O kousek dál jsem si zapsala: „Bez problému bych si dovedla představit, že je a vždy byla prostoupena tou prostou otázkou: ,Co je to?‛ Vždy. Tu otázku nemůže nic zmást ani rozptýlit. Nic ji nevyvede z rovnováhy. Není to dokonce ani tak, že by ta otázka byla někde v pozadí všech věcí. Tou otázkou je prostoupeno, propojeno a vysvětleno všechno.
A předpokládám, že tato otázka ovlivňuje osobnost, naše Já. Samozřejmě, že ta otázka nepochází z osobnosti, protože i ta (a hlavně ta) je zkoumána.“
Když teď po sobě čtu tyto řádky, vidím kolik představ v nich je. A vidím, jak mne tyto představy oddělují od Toni, oddělují mne od mého prožívání. Ale přesto něco sdělují, i když to není pravda, a proto je zde nechávám – zvlášť tu čistou, jiskřivou vodu.
V letech, která následovala po mé návštěvě v Zenovém centru Genesee Valley v roce 1983, se udála řada důležitých událostí. Nejprve byl na začátku roku 1984 zakoupen téměř třistaakrový pozemek neobdělané půdy pro nové meditační středisko. Pozemek leží nedaleko Springwateru ve státě New York, hodinu jízdy autem na jih od Rochesteru. Bylo nutno vybudovat přístupové cesty a začít stavět budovy zcela od základů. Na jaře roku 1985 zbývalo udělat ještě spoustu práce, ale Toni zde již vedla první ústraní. Brzy se většina aktivit přesunula do Springwateru, ale v Rochesteru bylo i nadále udržováno malé centrum.
V roce 1986 bylo rozhodnuto, že se radikálně změní název centra. Toni už nějakou dobu přemýšlela o tom, že slovo zen vyvolává představy, které neladí s tím, co dělají ona a její spolupracovníci. V dopise, který napsala členům centra, stojí: „I když je možné slovo zen užívat ve všeobecném smyslu, pro většinu lidí představuje zvláštní náboženskou tradici. Lidé si ho spojují nejen s buddhismem, ale také s japonskou tradicí. Zen je spojován se specifickými cíli a metodami tréninku a nese s sebou představu ,zenové‛ osobnosti. Spojení se specifickou tradicí vede k oddělenosti, rozkolu a izolaci. Bylo by dobré používat jméno, které je jednoduché a přímé.“
Bylo zváženo mnoho nových jmen. Nakonec bylo zvoleno nejjednodušší a nejpřímější ze všech: Centrum Springwater.
V roce 1985 začala Toni pravidelně vést týdenní ústraní v Kalifornii. Prvního ústraní se zúčastnili lidé pocházející z různých spirituálních tradic, většina z nich však měla dlouholeté zkušenosti se zenem. V meditační místnosti byly vázy s květinami, svíčky a vonělo tu kadidlo. Na stěnách visely obrazy Krista, Rámakrišny a Buddhy. Možná si pomyslíte, že to nebylo zrovna vhodné prostředí pro to, co Toni učí. Ale po nějaké době všechny rozdíly vybledly, hrany se ohladily a názory byly opuštěny. Seděli jsme prostě spolu, se začátečnickou myslí, a poslouchali ptáky. Ptáci! Zpívali zpovzdálí celý den, jednu píseň za druhou. Začali zpívat během našeho prvního ranního sezení, a když jsme pak vyšli ven, slyšeli jsme, jak vítají východ slunce.
Celé ústraní se neslo ve znamení otevřenosti. Pro některé účastníky byl revoluční samotný fakt, že sezení bylo dobrovolné. Zkoumali jsme všechno, včetně postoje k naší meditační praxi (například názor, že bychom měli stoicky snášet bolest a únavu). Naplňovalo nás to střídavě nadšením, bázní, odporem i pocity osvobození. Jelikož jsme každou reakci přijímali s otevřeností a zájmem, prožívali jsme všechny interakce velmi svěže a jemně. Na téměř molekulární úrovni jsme se učili o nenásilí. Nic nebylo povinné. Mohli jste se klanět nebo nemuseli, mohli jste sedět čelem k ostatním, nebo ke zdi. Nálada byla plná respektu k potřebám a rytmu každého z nás. Dostalo se nám povzbuzení, abychom slepě nenásledovali autority, ale spoléhali se sami na sebe a zkoumali motivaci naší praxe. Ráno a odpoledne jsme chodili na dlouhé procházky do okolních lesů a toulali se po jeleních pěšinách. Čas prožívaný beze spěchu, v blízkosti stromů, trávy, zvířat a větru otevíral naše prožívání ještě hlouběji.
Toni mluvila o pozornosti, o Já, o smrti. Poslední den četla úryvky z děl Huang Po a Krišnamúrtiho. Občas si stoupla a napodobila zvuk ptáků, který doléhal zvenčí. Její řeč byla spontánní a zároveň srozumitlená. Vše, co říkala, na sebe přirozeně navazovalo. Čistá voda tiše plynoucí po kamenech.
Toni se vracela do Kalifornie i nadále. Čím více času s ní trávím, tím více důvěřuji způsobu, jak přímo v jámě lvové zachází s paradoxy učitele a ne-učitele nebo Já a „ne-Já“. Viděla jsem, že dokáže doslova vystoupit z role idealizované bytosti nebo uctívané autority. Pro takové projekce prostě není dostupná. Lidé, kteří ji potkají poprvé, mohou být vyvedeni z míry. Brzy se ukáže, že obraz, který si vytvářejí v mysli, je právě jen v jejich mysli. Stává se to ale i těm, kteří Toni znají dlouho. Děje se nám stále to samé – pořád chceme, aby byl někdo nad námi, někdo dokonalejší, moudřejší, svobodnější. Stále se snažíme hrát tuto hru, ale Toni ji s námi nehraje.
Její rozhovory jsou stále jednodušší. Téměř vždy se vztahují k otázkám, které jí kladou druzí. Proto jsou rozhovory velmi bezprostřední, zvlášť pokud jste s ní osobně na meditačním ústraní. Můžete na vlastní oči vidět, jak se ničemu nebrání, jak zranitelná je, když mluví. Když se s ní setkáte osobně, ohromí vás, jak je přístupná a ochotná být s vaším nejhlubším Já. Vaším Já…? Tiše se na sebe díváte.

... Zpět na stránku o Toni Packer