Důvěra

... Zpět na stránku o Toni Packer


V poslední době se mne několik lidí ptalo na celé to téma důvěry – co to znamená důvěra, co to znamená, když řekneme, že někomu důvěřujeme. A také, co to znamená „důvěřovat si“?
Když řekneme, že někomu můžeme věřit, co tím míníme? Máme pocit, že můžeme důvěřovat svému účetnímu, jestliže víme, že v minulosti byl čestný, svědomitý a spolehlivý. Znamená to, že očekáváme, že se minulé chování v budoucnu podstatně nezmění. Předpokládáme a předjímáme, že to, co se dělo, se bude dít i nadále.
Nebo někoho poprvé potkáme a téměř okamžitě cítíme, že mu můžeme věřit. Naše minulé zkušenosti a dojmy, které v nás zanechal někdo, kdo vypadal, mluvil, pohyboval se a jednal podobně, v nás vyvolají pocit, že tato osoba je důvěryhodná.
Důvěřovat, že náš muž, žena, milenec či milenka budou věrní, znamená očekávat, že náš vzájemný závazek bude beze změn pokračovat: že nás neopustí pro někoho jiného. Předpokládáme, že to, co jsme si zapamatovali, slíbili a cítili v minulosti, bude takové i v budoucnosti. Takže důvěřovat, znamená s jistým pocitem ubezpečení předjímat, že události budou pokračovat tak, jak očekáváme a chceme.
Naše znalosti získané v minulosti mohou být samozřejmě mylné – jednoduše jsme nemuseli vědět o nečestných úmyslech našeho účetního nebo partnera a založili jsme důvěru na mylných předpokladech a představách. Takže důvěra není nutně založená na faktech. Většinou je založená na paměti a zbožných přáních – na naději, že to, co víme nebo čemu věříme, bude takové i v budoucnu.
Tato důvěra založená na paměti, víře, slibech a naději může být snadno a bolestně zrazena, když jsme postaveni před skutečná fakta o minulosti či přítomnosti. To, na čem jsme s takovou jistotou založili svůj vztah k druhé osobě, vůbec nemusela být pravda. Nebo se někdo, o kom jsme si mysleli, že ho dobře známe a můžeme mu věřit, náhle změnil. Naše nálady, to, co máme rádi a neradi, co nás dokáže nadchnout a s kým se cítíme být propojeni, to vše se mění.
Můžeme se dívat a naslouchat přímo, pozorně, právě teď, bez automatického zkreslujícího vlivu představ a zbožných přání? Můžeme si užívat bezpečí důvěry založené na minulých zkušenostech a předjímání budoucnosti, ale neotevřeme se tím bezprostřednímu a čerstvému uvědomování právě teď.
Vše okolo nás i uvnitř nás se neustále mění. Můžeme si to uvědomovat beze strachu? Můžeme čelit nejistotě vyvolané neustálou změnou a být otevření myšlenkám a pocitům, které nejistotu doprovázejí? Nebo lpíme na důvěře, že vše zůstane tak, jak bychom chtěli. Slepá důvěra není otevřená. Nevidí. Její bezpečí je iluzorní. V žádném případě nemůže nahradit bdělost a pozornost právě v tomto okamžiku!
Tím nemyslím, že bychom měli být podezřívaví a nedůvěřiví. Podezřívavost a nedůvěra jsou také založeny na vzpomínkách, vědomých i nevědomých. Možná byla naše očekávání tolikrát a tak bolestivě zklamána a zrazena, že máme strach z nových zranění. Není nedůvěra vlastně to, že se bojíme nového zranění, a tak se stáhneme? Můžeme to pozorně sledovat právě, když se to děje? Můžeme všímavě čelit strachu ze zranění a touze stáhnout se do ochranné ulity? Co chráníme? Co je zraňováno? Zkoumáme to všechno?
Lidé často říkají, že potřebují prostředí – terapeutické či jiné –, ve kterém mohou druhým důvěřovat, aby se mohli otevřít nejhlubším pocitům a emocím. Rádi bychom důvěřovali, že když sami sebe do hloubky zkoumáme a otevíráme se před druhými, nebude to zneužito, nebudeme zesměšněni, ponižování nebo jinak zraněni terapeutem, učitelem nebo členem skupiny, ve které se otevíráme. Můžeme se na to podívat důkladněji?
Ať už jsme sami nebo ve skupině, bolest a strach vznikají, když se do sebe podíváme a ocitneme se tváří v tvář hluboce zakořeněné úzkosti, vzteku, nenávisti, násilí, žárlivosti, závisti a viny. Bolest a strach vznikají, protože z první ruky zjišťujeme, že nejsme takoví, jací bychom chtěli být, nebo jací jsme si mysleli, že jsme. Nejsme těmi ideálními představami, které do mysli a těla vtiskli naši rodiče, vychovatelé, náboženští učitelé a další vzory. Nejsme ideální osobnosti, ať jsme jakkoliv připoutaní a identifikovaní s ideálními představami o sobě.
Všichni jsme z jednoho těsta podmíněných reakcí a emocí a všichni sdílíme tytéž strachy a pocity viny, že nejsme takoví, jací bychom měli být. V jednu chvíli se cítíme být lepší než druzí a vzápětí se nám zdá, že jsme nejhorší ze všech. Chtěli bychom být mocní a důležití, a přitom se bojíme slabosti a ponížení. Bojíme se dělat chyby a čelit obvinění a raději hledáme chyby jinde a obviňujeme druhé. Někde uvnitř všichni cítíme nenasytitelnou potřebu nepodmíněné lásky, ale máme velké potíže nalézt tu lásku v sobě. Tak či onak, v různé míře je to platné pro nás všechny. Můžeme to prozkoumat sami u sebe, trpělivě a tiše to sledovat?
Když se na sebe zblízka a upřímně podíváme, zjistíme, že nejsme výjimeční. Zjistit pravdu o sobě znamená zjistit pravdu o „druhých“. Jakmile zjistíme, jak moc jsme si podobní ve svých potřebách, reakcích a emocích, nebudeme se už tak bát, že nás „druzí“ zraní. Zranění uvnitř nás a uvnitř „druhých“ jsou ta samá zranění. Namísto vyhýbání se a unikání bolesti, ji můžeme důkladně a do hloubky procítit a se soucitem jí porozumět díky přímému vhledu. Můžeme tímto způsobem pracovat jak sami, tak společně?
Možná se ptáte: Když se sejdou dva lidé, kteří k sobě cítí hluboké přátelství a otevřenost, sdílejí spolu dobrou vůli a společné zájmy – neznamená to, že si navzájem důvěřují?
Podívejme se na to znovu: Když se přátelsky setkáme, sdílíme své zájmy a navzájem od sebe nic neočekáváme, můžeme to pak popsat jako „důvěru“, ale není důvod vytvářet ideu důvěry a ulpívat na ní.
Všechno už je zde, když od sebe nic nečekáme, že ano? Vše už je zde, takové jaké to je, bez ochranných schránek, bez úniků a strachu. Tento okamžik je živý a úplný. Co se stane s důvěrou ve chvíli, kdy se začnu chránit a stáhnu se? Vidíme to? Důvěřovat znamená sklouzávat znovu k představám o bezpečí a nadějím na jeho dosažení, a tak se dostáváme mimo živou přítomnost, která nezná pocit oddělenosti od toho, co se právě děje.
Pokud tomu jasně rozumíme, tak co tedy potom znamená důvěřovat sami sobě? Někteří lidé tvrdí, že nemůžete důvěřovat druhým, dokud nedůvěřujete sami sobě. Ale kde je Já, kterému chcete důvěřovat? Můžeme si položit tuto otázku a volně sledovat nekonečné projevy Já – strach, utrpení, osamělost, chtivost, vztek, nenávist, nedostatek lásky a nenasytitelnou potřebu bezpečí?
To je Já – čemu by se tady mělo věřit?
Přímé uvědomování není možné, dokud dojem Já ovládá a pokřivuje vnímání a jednání. Je zde potřeba důvěry a zároveň naprostá neschopnost důvěřovat. Potřeba i neschopnost důvěry vznikají díky oddělenosti Já. Pouze, když se Já rozpouští v přímém vhledu, vzniká skutečná nepodmíněná láska. Nepodmíněná láska nemá potřeby, nezná strach, ani důvěru, ani nedůvěru. Není oddělená. Není to něco, co dělám. V lásce není ani Já, ani Ty.

... Zpět na stránku o Toni Packer