Základy nenásilné komunikace

Nenásilná komunikace pomáhá vytvářet tolerantní, empatické a upřímné mezilidské vztahy. Autorem Nenásilné komunikace je americký psycholog Marshall Rosenberg, který se po většinu svého života zabývá řešením konfliktů – řešil konflikty ve školách, v rodinách, na pracovišti, ve vězení i konflikty mezi válčícími skupinami. Základem Nenásilné komunikace je záměr uspokojit potřeby všech zúčastněných, pokud je to možné. Tomuto záměru se také říká strategie win-win, zkoušíme najít řešení, při kterém by všichni zúčastnění "vyhráli" a byli spokojení. Abychom toho dosáhli, pomůže nám:

• uvědomovat si, co je pro mne důležité.
• empaticky odhadovat nebo se doptat, co je důležité pro druhého.
• vyjadřovat jasné, konkrétní a splnitelné návrhy.

Nevyhýbáme se konfliktům, ale ani se nechceme chytit do neplodného obviňování a výčitek. K tomu pomáhá rozložit každou (konfliktní) situaci do čtyř fází:

• pozorování
• pocity
• potřeby
• návrh/prosba

Těchto fází není nutné se držet. Jsou to pouze pomůcky, které umožňují, abychom se lépe orientovali v nepřehledných a emočně nabitých situacích.

Pozorování

Pozorování by mělo být čistě faktické, jako by situaci nahrála kamera, nebo jako když se detektiv snaží co nejvíc přiblížit pravdivému obrazu situace.

Příklad: Když si s někým domluvím schůzku a on nepřijde, pozorování je: „Čekal/a jsem na tebe, ale ty jsi nepřišel.“ Když naopak řekneme: „Jsi nemožný! Čekal/a jsem na tebe, ale vykašlal ses na mě.“ jde o hodnocení a obvinění. Lidé se hodnocení, zvláště kritickému, většinou brání, protože hodnocení jsou subjektivní, neshodnemem se na nich - tu samou situaci mohou různí lidé hodnotit různě. Na obvinění reagují lidé většinou buď výmluvami nebo začnou útočit na toho, kdo je obviňuje.

Pocity

Pocity sdělujeme bez hodnocení, tak abychom pocity uznali a přijali a nenutili sebe či druhé pocity měnit, potlačovat nebo se za ně cítit provinile. Neobviňujeme druhého za naše pocity.

Příklad: Člověku, který nepřišel na schůzku, mohu říci: „Když jsi nepřišel, cítil/a jsem se zklamaný/á“. Když bez hodnocení popíšeme situaci a pocit, který následoval, umožňujeme druhému, aby se do nás vcítil. Naopak když řekneme „Když jsi nepřišel, strašně jsem se kvůli Tobě naštval.“, tak obviňujeme druhého za to, že způsobil naše pocity. Druhý je zodpovědný za to že nepřišel, ať už to byl jeho vědomý záměr nebo na to zapomněl. Není ale zodpovědný za naši reakci. Ta vychází z našich pocitů a potřeb.

Potřeby (důležité věci, kvality, hodnoty)

Naplněné potřeby přinášejí příjemné pocity, nenaplněné potřeby naopak pocity nepříjemné. Když se naladíme na svůj pocit, můžeme snáze rozpoznat potřebu, která je za ním.

Příklad: Člověku, který nepřišel na schůzku, mohu říci: „Když jsi nepřišel, cítil/a jsem se zklamaný/a (pocit), protože je pro mne důležité, když mne lidé respektují (potřeba)“. Naopak když řeknu: „Nepřišel jsi, nic pro tebe neznamenám, nemáš ke mně žádný respekt.“, tak interpretuji jednání druhého a vyčítám mu, že nenaplňuje mé potřeby. Druzí nemají povinnost naplňovat naše potřeby (pokud se k tomu dobrovolně nezavázali). Stejně tak my nejsme povinni naplňovat potřeby druhých. Nicméně je důležité jasně své potřeby vyjadřovat, abychom navzájem věděli, co je pro nás důležité.

Návrh

Návrh by neměl znít jako příkaz. Měl by být formulována jasně a sdělovat, co bychom chtěli, aby druhý dělal. Aby se nejednalo o příkaz, mělo by být jasné, že druhý má možnost navrhnout jinou možnost nebo žádost odmítnout, aniž by se kvůli tomu cítil provinile. Vaše žádost by měla zohlednit Vaše potřeby, ale zároveň umožnit druhému, aby naplnil potřeby své. Druhý pak nebude žádost plnit ze strachu nebo kvůli pocitu viny (která je také založena na strachu). Když něco děláme ze strachu, roste v nás postupně vzdor a hněv.

Příklad: Člověka, který nepřišel na schůzku, mohu poprosit: „Navrhuji, abys mi příště zavolal, jakmile zjistíš že nebudeš moci přijít." nebo "Byl bys ochotný si naši schůzku vždy zapsat do kalendáře?" Naopak, když řeknu: „Tohle mi už, prosím tě, příště nedělej.“, jde o příkaz (i když obsahuje slovo prosím), který je nejasný a vzbuzuje pocity viny.

Empatie

Podobně jako mohu rozpoznat a vyjádřit své pocity a potřeby, mohu se empaticky vcítit do druhého a pokusit se odhadnout, co pozoruje, cítí a potřebuje. Možná se dotyčný, který nepřišel včas cítí nejistě a trapně a potřeboval by porozumění a přijetí? Možná se cítí unaveně a uštvaně a potřeboval by si na chvíli odpočinout? Možná potřebuje více svobody a volnosti. Můžeme to zkusit odhadnout nebo se na to můžeme dotyčného s velkým respektem zeptat. Vyjadřujeme tak svůj zájem o druhého - to ale neznamená, že s ním musíme souhlasit. Když druhý vnímá, že máme skutečně zájem o jeho potřeby, tak se zvyšuje šance, že bude ochoten naslouchat potřebám našim.

Příklad: "Je pro mne důležité, aby nám spolu bylo dobře. Chtěl bys mi říci, jak se teď cítíš a co bys potřeboval?" Empatie ale nejsou rady ("Měl by sis příště nastavit alarm na mobilu"), srovnávání ("Onehdy jsem na někoho čekal ještě déle.") nebo zlehčování ("To nic není, nic se neděje.") apod. Viz Jak poskytovat empatii

Kam dál?

• Konkrétní inspirující příklady empatie při nenásilné komunikaci popisuje Marshall Rosenberg ve své knize.
• Hned teď si také můžete vyzkoušet cvičení empatie.
• Můžete si také stáhnout pomůcky pro trénink nenásilné komunikace.
• A něco pro ty, kdo berou Nenásilnou komunikaci příliš vážně: Téměř nenásilná komunikace :o)