Žít spolu

... Zpět na stránku o Toni Packer


Můžeme na sobě lpět, protože se bojíme, že jeden druhého ztratíme, ale ovládání či vlastnění druhého nemá nic společného s láskou. Vlastnění je příčinou pýchy i strachu, závislosti a utrpení. Láska nezná strach a závislost. Nevlastní a není připoutaná. Skutečná láska nevytváří utrpení.

My, lidské bytosti, chceme žít šťastně, v bezpečí a obklopeni láskou. Ale přestože se o to stále snažíme, nevíme, jak toho dosáhnout.
O štěstí a bezpečí přemýšlíme, sníme a mluvíme. Mluvíme a sníme i o lásce – představujeme si ji, toužíme po ní, modlíme se za ni, slibujeme si ji navzájem a usilovně se za ní ženeme. Ale skutečné štěstí, bezpečí a láska nejsou produkty. Nemohou být záměrně vytvořeny. Nemůžeme je ovládat. A pokud jsou to jen sny a představy, tak nejsou skutečné. Skutečné štěstí, bezpečí a láska přicházejí bez pozvání, když je mysl tichá a otevřená, nezmítaná sebestřednými rozpory. Skutečné štěstí, bezpečí a láska vznikají nečekaně, když v mysli není chtění a strach, když se mysl o nic nesnaží.
Možná se divíme: „Proč jsme nešťastní, proč nám chybí bezpečí a láska?“
Můžeme to začít zkoumat, pečlivě a nestranně, okamžik po okamžiku, když jsme spolu doma, v práci nebo kdekoliv jinde? Můžeme se ptát pokaždé znovu, objevovat, porozumět si a pečovat jeden o druhého?
Objevování a porozumění nevznikne v mysli, která je uzavřena do strnulých představ o sobě a druhých. Když jsme spolu, může vzniknout otevřenost a skutečný zájem o cokoliv, co se děje v tobě i ve mně, právě v tomto okamžiku? Může to být touha a dychtivost, předsudek a strach, něha nebo napětí, vztek nebo radost, neporozumění, osamělost, odmítnutí, nepřístupnost, pocit osamělosti nebo cokoliv jiného.
Můžeme začít se zájmem a do hloubky zkoumat, co nás motivuje a přesvědčuje, ať už vědomě či nevědomě? Můžeme si přímo uvědomovat, co se děje v nás a mezi námi – ne jen na povrchu, ale v hloubce?
Je možné být v neustále čerstvém a intimním kontaktu s rozmanitými a složitými myšlenkami a emocemi, které vyvstávají v nás i v „druhých“, a přitom nic nenálepkovat jako dobré či špatné? Nenálepkovat! Uvědomujeme si, jak rychle vzniká hodnocení? Je možné to sledovat bez odsuzování či nekritického přijímání?
Dva lidé žijící spolu – můžeme se spolu setkávat každý den nově, bez lpění na vzpomínkách týkajících se včerejška, minulých let nebo jen předešlého okamžiku?
Každá chvíle života je nová a čerstvá. Můžeme skutečně vnímat tuto pravdu a žít tímto způsobem, nebo jsme navěky uvázli v nekonečném sledu příjemných či bolestných vzpomínek? Toto břemeno můžeme odložit! Je možné to udělat právě teď, nebo se budeme stále znovu nimrat ve vzpomínkách?
Přestože jsme si v průběhu života udělali spoustu představ o sobě i o druhých, můžeme se zbavit jejich tíživého vlivu, když jsme spolu? Uvědomujeme si, jak tyto představy zkreslují způsob, jakým se vzájemně vnímáme? Jak nám brání vidět věci právě tak, jak jsou? Pokud tomu zcela rozumíme, můžeme se opatrně – pečlivě – začít dívat znovu, jako by to bylo poprvé?
Je možné se na sebe navzájem dívat a naslouchat si zcela novým způsobem – aniž by nás naše zvyky nutily opravovat a měnit druhé podle toho, co se nám líbí a nelíbí? Můžeme znovu objevovat, co se děje právě teď, a reagovat spíše díky jasnému porozumění a ne na základě představ?
Spousta otázek… Čteme je nedbale a ve spěchu, nebo se můžeme skutečně zastavit, tiše žasnout a důkladně vše zkoumat?
Tento vesmír je nekonečný prostor. Je možné uvolnit místo tomu, co se právě děje, bez okamžité reakce? Jen si to klidně uvědomovat, a ne okamžitě hledat chyby? Jakmile se rozběhne mechanismus hledání chyb, mysl přestane vnímat to, jací skutečně jsme, uzavře se a zaslepí vztekem, odporem a pocitem viny.
Co to znamená: vidět, jací skutečně jsme? Vzpomínky na to, jací jsme byli, nejsou tím, čím jsme nyní. Paměť je neúplný a nepřesný záznam minulosti. Přítomnost je zcela jiná. Tiše sledovat a naslouchat přítomnosti není vzpomínání. Je to zcela jiný stav mysli, při němž se pročišťuje vnímání.
Včera se ten malý potůček, který teče nedaleko centra, bouřlivě valil plný blátivé vody, takže nebylo vidět na dno. Dnes teče klidně, je čistý a odhaluje třpytivě zelené kameny v hloubce.
Můžeme vidět věci tak, jak jsou právě teď? Bez chtění, aby bylo něco jinak? Bez srovnávání, co se nám líbí a co ne? Bez snahy, aby už to tak zůstalo napořád? Bez ulpívání a závislostí? Bez touhy vlastnit a ovládat?
Můžeme spolu žít na Zemi jako lidské bytosti a nesnažit se jeden druhého vlastnit nebo se jeden druhého zbavit? Představa, že druhého ovládám, poskytuje iluzorní pocit bezpečí. A s tím nevyhnutelně souvisí strach, že ztratíme to, na co jsme si zvykli a k čemu jsme připoutaní.
Když jeden druhého ztratíme – ve skutečnosti nebo v představě –, přichází bolestný zármutek, pocit opuštěnosti, ztracenosti, zklamání a sebelítosti. Když si představíme, že nás někdo opustí pro někoho jiného, přichází agóonie žárlivosti, vzteku, nenávisti a násilí. To si může důkladně ověřit každý sám na sobě. Můžeme na sobě lpět, protože se bojíme, že jeden druhého ztratíme, ale ovládání či vlastnění druhého nemá nic společného s láskou. Vlastnění je příčinou pýchy i strachu, závislosti a utrpení. Láska nezná strach a závislost. Nevlastní a není připoutaná. Skutečná láska nevytváří utrpení.
Stromy pod večerním nebem, kmeny a větve planoucí ve zlatém světle zapadajícího slunce, tlumené zvuky hmyzu a ptáků, vzdálené letadlo brázdící oblohu, vůně večerního vzduchu a šelest listů oživených pohybem, to vše najednou se hýbe, zvučí a třpytí ve vánku. Rychle plující oblaka stále proměňují svoji podobu, tvary a barvy mizejí a objevují se odnikud… nic není oddělené, nic nestojí druhému v cestě v tomto celistvém proudu života. Je zde prostor, vše se děje volně, nic nevládne nad něčím jiným, a přesto je vše neoddělitelně propojeno se vším ostatním. Všechno je vše ostatní.
Toto úplné všechno propojené se vším nikdy nezůstává stejné, mění se okamžik za okamžikem, a přesto je každý okamžik úplné a bez rozporů.
Nejsme od toho všeho odděleni! Neexistuje oddělené „já“ a „mé“, jen paměť a pocity, které jsou spojeny s myšlením.
Skutečnost je nádherná, pokud jí hluboce porozumíme. Je to láska a radost a konec nebezpečí.

... Zpět na stránku o Toni Packer