Mindfulness ve vězení


Kurz Mindfulness ve věznici Vinařice

 

Na vrátnici je celkem přívětivý personál, procházíme kontrolou jako na letišti, ve skříňce je třeba nechat zbraně, mobily, datové nosiče, pak sundat klíče, pásek a někdy i boty, aby člověk prošel detektorem.

Vyjdeme na dvůr, kde jsou kanceláře a za nimi plot, kterým procházíme na rozlehlý dvůr. Věznice s dozorem a ostrahou ve Vinařicích u Kladna je určena pro 900 odsouzených, nicméně aktuálně je jich tu víc jak 1000, a jak říkají v místním žargonu, věznice je přebouchaná.

Zrovna je čas oběda, takže se proti z baráků valí hordy chlapů. Je to zvláštní pocit jít proti stovce chlapů v mundůrech, koukají na Vás, vidí že nejste ani bachař ani odsouzený, někteří se smějí, jiní se mračí.

Když jsme prošli vrátnicí, přivítal nás Pepa Hrubý, psycholog, provází nás po věznici a celou dobu vypráví, jak to v tom kriminále chodí. Tenhle je feťák, tenhle ozbrojený přepadení, támhleto je vrah. A zároveň přidává příběhy, které nikoho neomlouvají, zle zároveň vysvětlují, že spousta těch chlapů je tu kvůli zkratu, chvilce, kdy nedokázal zvládnout své emoce a udělali blbost.

Pepa už pracuje tady ve Vinařicích deset let a za tu dobu se svými spolupracovníky vytvořil terapeutický oddíl, ve kterém jsou chlapi, kteří mají motivaci na sobě pracovat a zvýšit šanci, že po propuštění už se zpátky do vězení nevrátí. Většina chlapů z tohoto oddělení také pracuje. Práce je vězení relativně málo. Někteří vězni nemají motivaci pracovat, ale i ti kteří pracovat chtějí, někdy musí na práci čekat.

Takže sedím v místnosti proti mně přes třicet chlapů, většina z nich jsou recidivisti. Nemám připravené žádné zvláštní proslovy, mluvím spíš intuitivně. Jde to docela dobře, je vidět, že chlapy jsou vděční, že se jim někdo věnuje, taky je znát, že už vyzkoušeli různé formy terapií a relaxací. Zkoušíme krátkou meditaci, objevují se příjemné pocity, ale i nepříjemné. Je vidět že tihle chlapi jasně vědí, jak nepříjemné emoce jimi mohou cloumat a jak užitečná jim bude schopnost lépe emoce zvládat. Nakonec děláme kolečko vděčnosti, při kterém padají úžasně moudré výroky, od lidí, kteří si prožili hodně utrpení:. „Jsem vděčný, že mne rodina nezavrhla.“, "Jsem vděčný, že jsou ještě lidé, kteří mě mají rádi.“, „Jsem vděčný, že můžu do nějaké míry rozhodovat o svém životě a směřovat ho.“, "Jsem vděčný za nebe nad hlavou a hvězdy na něm.“, „Jsem vděčný za zdraví a za to, že tohle tělo funguje.“ Mám z toho radost a zdá se mi, že Pepa Hrubý je z toho až trochu dojatý. Chlapi to přijali dobře, do programu se ji přihlásilo sedmnáct.

 


I ve vězení je občas veselo :)

 

Program pro odsouzené jsem samozřejmě musel upravit. Počítal jsem například s tím, že nemají možnost pouštět si individuálně nahrávky meditačních cvičení, takže jsem instrukce maximálně zjednodušoval. Také jsem dal víc prostoru pro cvičení, které posilující sebepřijetí, schopnost vážit si sám sebe a všímavost ve vztazích.

Cílem programu bylo hlavně:

  • přerušit navyklé cykly negativního myšlení na minulost či na budoucnos
  • tlumit reakce na vězeňské stresory (hluk, spěch, nerovné postavení odsouzených)
  • nacházet smysluplné podněty i v každodenním životě ve vězení
  • připravit se na zvládání stresu po propuštění

 

Pro chlapy v programu nebylo jednoduché najít si klid na cvičení. Jak jsem zmínil věznice je přeplněná, odsouzení nemají žádné soukromí s výjimkou toalet a neustále se okolí ozývají rušivé zvuky. Dokonce i v průběhu našich setkání se stávaly různé bizarnosti. Jednou se například začaly ozývat hlasité kovové rány. Všichni ale vypadali klidně. „Co to je?“, ptám se. „Ale nic, to zkoušejí mříže, jestli nejsou napilované.“ Několikrát byl přímo ze sezení odvolán některý odsouzený, někdy věděl kam jde, jindy netušil.

Kurz dokončili všichni. V závěrečných dotaznících uvedli například:

  • „Dělám teď věci méně méně zbrkle, nejprve se nadechnou, pak teprve jednám.“
  • „Jsem klidnější.“
  • „Více si vychutnávám přítomnost.“
  • „Víc plánuji do budoucna a lépe své plány do dodržuji.“
  • „Lépe zvládám svůj vztek.“
  • „Každý den si dám chvilku na pohodu a utřídění myšlenek.“

 

Programy se uskutečnili díky podpoře Nadačního fondu pro rozvoj plného vědomí, který pomáhá dostat kurzy mindfulness a jógy také do škol, dětských domovů a domovů důchodců. V roce 2016 proběhly ve Vinařicích dva kurzy Mindfulness. Další se plánují. Hledáme jak program ještě více zefektivnit. Jednou z možností je posílit prvky komunikace a empatie. V plánu je také rozšíření kurzů Mindfulness do dalších věznic v ČR. Ale mám dojem, že nejprospěšnější by bylo dělat kurzy nejen pro odosuzné, ale i pro personál věznice.

V průběhu kurzu jsme poznal jak těžký je život odsouzených. Jak v nudě odplouvá den za dnem, rok za rokem, těch prvních pár let to prý jde, ale pak už je to peklo. Jak velká je bezmoc, když člověk chce pomoci blízkým, kteří zůstali venku, ale nemůže. Jak je to těžké být bez ženy.

Na konci kurzu dostali účastníci certifikát o absolvování kurzu. Mohou aspoň příbuzným ukázat, že na sobě ve vězení pracují. Ale na druhé straně, jak řekl jeden z chlapů: „K čemu je Ti lejstro, důležitý je to, co se naučíš!“

 

 

Tags: