Příklady nenásilné komunikace

Marshall Rosenberg
Marshall Rosenberg

Příklady nenásilné komunikace ze stejnojmenné knihy Marshalla Rosenberga.

Utečenecký tábor

Jednou jsem o nenásilné komunikaci přednášel v mešitě v utečeneckém táboře Deheisha v Betlémě asi 170 palestinským muslimům. Vztahy s Američany tehdy nebyly příznivé. Během své řeči jsem najednou zaznamenal tlumený rozruch v publiku. „Šeptají si, že jste Američan!" upozornil mě můj tlumočník, právě když mu jeden muž z publika stoupl na nohu. Palestinec, který stál přímo proti mně, zakřičel z plných plic: „Zabijáku! Mordýři!" Okamžitě se k němu sborově přidal tucet dalších hlasů: „Zabijáku! Vrahu dětí! Mordýři!"
Naštěstí se mi podařilo zaměřit pozornost na to, co ten muž cítil a potřeboval. Hned jsem proto věděl, co a jak. Během cesty do uprchlického tábora jsem si všiml pár prázdných kanystrů od slzného plynu, které byly předchozí noc na tábor svrženy. Na každém kanystru byla jasně vyznačená slova „Vyrobeno v USA". Věděl jsem, že kvůli dodávkám slzného plynu a dalších zbraní do Izraele chovají uprchlíci vůči Spojeným státům velkou nenávist.
Oslovil jsem muže, který mě nazval mordýřem:
Já: Jste rozzlobený, protože byste chtěl, aby moje vláda své zdroje využívala jinak? (Nevěděl jsem, zda je můj odhad správný, ale rozhodující byla moje upřímná snaha navázat kontakt s jeho pocitem a tím, co potřeboval.)
On: Sakra, jasně, že jsem rozzlobenej! Myslíte si snad, že potřebujeme slznej plyn? My potřebujeme kanalizaci! Potřebujeme přístřeší! Potřebujeme mít svůj vlastní stát!
Já: Takže jste rozzuřený a ocenil byste nějakou podporu ke zlepšení svých životních podmínek a k dosažení politické nezávislosti?
On: Dovedete si představit, jaký to je žít tady takhle dvacet sedm let se svou rodinou, dětmi a všemi? Máte nejmenší představu, jaký to pro nás je?
Já: Zní to tak, že cítíte velkou beznaděj a pochybujete, že já nebo kdokoli jiný může opravdu chápat, jaké to je žít v těchto podmínkách. Rozumím vám správně?
On: Chcete nás pochopit? Řekněte, máte děti? Chodí do školy? Mají hřiště? Můj syn je nemocnej! Hraje si v otevřeným kanálu! Jeho třída nemá učebnice! Viděl jste někdy školu bez učebnic?
Já: Slyším, jak je pro vás bolestné vychovávat tady své děti, chtěl byste, abych věděl, že si pro své děti přejete to, co si přejí všichni rodiče - dobré vzdělání, šanci hrát si a růst ve zdravém prostředí...
On: Přesně tak, to základní! Lidský práva - tak tomu vy Američani přece říkáte! Proč vás sem nepřijede víc a nekouknete se, jakej druh lidskejch práv sem přinášíte!
Já: Chtěl byste, aby si víc Američanů uvědomovalo hloubku zdejšího utrpení a abychom se víc zamysleli nad důsledky svých politických činů?
Náš rozhovor pokračoval, on téměř dvacet minut vyjadřoval svou bolest a já naslouchal jeho pocitům a potřebám ve všem, co řekl. Nevyjadřoval jsem souhlas ani nesouhlas. Přijímal jsem jeho slova ne jako útoky, ale jako dary bližního, ochotného sdílet se mnou své prožívání a hlubokou bezradnost. Jakmile ten muž cítil, že ho chápu, byl schopen vyslechnout mé vysvětlení, za jakým účelem jsem v táboře. O hodinu později mě ten muž, který mě dřív nazval mordýřem, pozval k sobě domů na večeři v rámci oslavy ramadánu.


Jste ten nejarogantnější přednášející, jakého jsme kdy měli!

Tento rozhovor proběhl během jednoho workshopu, který jsem vedl. Asi po půl hodině svého výstupu jsem přestal mluvit a požádal účastníky, aby reagovali. Jeden z nich zvedl ruku a prohlásil: „Jste ten nejarogantnější přednášející, jakého jsme kdy měli!"
Existuje několik možností, co dělat, když se lidé takto zachovají. Jednou z možností je vzít si výrok osobně. Vím, že je to ten případ, kdy mám silné nutkání cítit se poníženě, bránit se, nebo se omlouvat. Jiná možnost, která mi moc dobře jde, je zaútočit na druhou osobu za to, co vnímám jako útok na sebe. Tentokrát jsem však zvolil možnost třetí a zaměřil jsem se na to, co se může za prohlášením toho druhého skrývat.

Já: (Odhadoval jsem, jaké bylo jeho pozorování.) Reagujete na to, že jsem celých 30 minut mluvil o svých názorech, aniž jsem vám dal šanci k tomu něco říci?
On: Ne, vy to zjednodušujete.
Já: (Snažil jsem se věc lépe vyjasnit.) Reagujete na to, že jsem se nezmínil, jak obtížné může být pro některé lidi tuto metodu používat?
On: Ne, ne pro některé lidi, pro vás!
Já: Takže vy reagujete na to, že jsem neřekl, že používání této metody může být občas obtížné i pro mě?
On: (Po chvíli mlčení.) Tak je to.
Já: (Uklidnilo mě, že jsem se dostal do kontaktu s pocity a potřebami toho člověka a zaměřil jsem pozornost na to, co by ode mě mohl žádat) Chtěl byste, abych teď přiznal, že pro mě může být problém tuto metodu používat?
On: Ano.
Já: (Poté co jsem si ujasnil, jaké je jeho pozorování, pocit, potřeba a prosba, ověřil jsem si sám u sebe, zda jsem ochoten udělat to, co žádá.) Ano, tato metoda je pro mě často obtížná. Během workshopu mě pravděpodobně uslyšíte popisovat několik případů, kdy to pro mě bylo velmi těžké... nebo kdy jsem naprosto ztratil schopnost pracovat s touto metodou, s uvědoměním, o kterých vám zde přednáším. Ale důvodem, proč v něčem tak obtížném pokračuji, jsou pevné vztahy s druhými lidmi, které vznikají, když se této metody držím.


Ale jsou věci, které člověk musí dělat, ať chce nebo ne!

Jednou během diskuse mezi rodiči a učiteli o nebezpečích výroků, které nepřipouštějí možnost volby, jedna žena rozzlobeně namítla: „Ale jsou věci, které člověk musí dělat, ať chce nebo ne! A nevidím taky nic špatného na tom říct svým dětem, že některé věci prostě udělat musí." Požádal jsem ji, aby uvedla příklad něčeho, co sama „udělat musí", a ona odpověděla: „To je jednoduché! Až odtud večer odejdu, musím jít domů a uvařit. Nesnáším vaření! Úplně ho nenávidím, ale dělám to dvacet let každý večer, i když se třeba cítím pod psa, protože je to jedna z těch věcí, které člověk udělat prostě musí."
Řekl jsem jí, že mě mrzí, že strávila takovou část svého života děláním něčeho, co nesnáší, jen proto, že se cítila nucena to dělat, a že doufám, že díky nenásilné komunikaci možná objeví jiné možnosti, aby byla šťastnější. S radostí musím říci, že byla dobrou studentkou. Na konci workshopu skutečně přišla domů a oznámila své rodině, že už nechce vařit.
Šance získat nějakou zpětnou vazbu od její rodiny se naskytla o tři týdny později, kdy na workshop přišli její dva synové. Byl jsem zvědavý, jak na oznámení své matky reagovali. Ten starší z nich mi s úlevou vyprávěl: Marshalle, jen jsem si řekl: ,Díky Bohu!'" Když viděl můj zmatený pohled, vysvětlil: „Pomyslel jsem si, že si snad konečně nebude při každém jídle stěžovat!"


Škola

Jednou mě pozval ředitel střední školy, abych ukázal učitelům, jak může nenásilná komunikace pomoci v případě, že studenti při vyučování nespolupracují tak, jak by si učitelé přáli.
Měl jsem se setkat se čtyřiceti studenty, které považovali za „sociálně a emocionálně nepřizpůsobivé". Rozčílilo mě, jak takové škatulkování funguje jako automaticky se naplňující předpověď. Kdy byste byli studentem, kterého takto zaškatulkovali, cožpak byste si ve škole nedovolili trochu zábavy tím, že byste ignorovali cokoli, co by po vás učitelé chtěli? Když lidi škatulkujeme, přispíváme k tomu, že se chovají přesně tak, jak se nám nelíbí. A my to pak považujeme za potvrzení našich domněnek. Jelikož studenti věděli, že byli zaškatulkováni jako „sociálně a emocionálně nepřizpůsobiví", nepřekvapili mě. Když jsem vešel, většina z nich se vykláněla z okna a sprostě hulákala na své kamarády dole na dvoře. Začal jsem tím, že jsem je požádal: „Chtěl bych, abyste se všichni vrátili na svá místa a sedli si, abych vám mohl říct, kdo jsem a co bych chtěl, abychom dnes dělali." Zhruba polovina studentů se vrátila. Protože jsem si nebyl jistý, že mě všichni slyšeli, požádal jsem je znovu. To už si sedli všichni kromě dvou mladíků, kteří zůstali vyklonění z okna. Byli to, bohužel pro mě, dva nejmohutnější studenti ze třídy.
„Promiňte, pánové," oslovil jsem je, „mohl by mi jeden z vás zopakovat, co jste slyšeli, že vám říkám?" Jeden z nich se na mě otočil a odsekl: „No jo, říkal jste, že si musíme jít sednout." Pomyslel jsem si: „Á jé, on moji prosbu považoval za rozkaz." Řekl jsem nahlas: „Pane, (naučil jsem se lidem s takovými bicepsy vždycky říkat „pane", zvláště když se na jednom z těch bicepsů vyjímá tetování) „řekl byste mi, jak bych vám mohl dát najevo, co chci, tak aby to nevypadalo, že vám poroučím?" „Eh?" Protože byl zvyklý očekávat od autorit rozkazy, můj odlišný přístup mu byl úplně cizí. „Jak vám můžu dát vědět, co od vás chci, aby to zároveň neznělo, že mi nezáleží na tom, co byste chtěl vy?" zeptal jsem se znovu. Na chvíli se zarazil a pak zabručel: „Nevím".
„To, co se teď mezi námi odehrává, je dobrým příkladem toho, o čem jsem dnes chtěl mluvit. Věřím, že je pro lidi mnohem lepší, když dovedou říct, co by chtěli, a přitom nikomu neporoučet. Když vám říkám, co bych od vás chtěl, neříkám, že to musíte udělat, protože jinak se vám budu snažit znepříjemnit život. Nevím, jak vám to mám říct, abyste tomu věřili." K mé úlevě to vypadalo, že to mladík pochopil. Spolu se svým kamarádem se přiloudali a přidali se k nám. V situacích, jako byla tato, může chvíli trvat, než si lidé uvědomí, jakým způsobem je žádáme.


Detoxikační centrum

Chtěl bych vám ukázat, jak jedna mladá žena použila empatii, aby se vyhnula násilí během noční služby na drogovém detoxikačním oddělení v Torontu. Vyprávěla tento příběh na druhém workshopu nenásilné komunikace, kterého se účastnila. Stalo se to v jedenáct hodin večer, pár týdnů poté, co absolvovala první výcvik. Muž, který zjevně bral drogy, vešel z ulice dovnitř a chtěl ubytování. Mladá žena mu začala vysvětlovat, že na noc jsou všechny pokoje plné. Chtěla muži předat adresu jiného detoxikačního centra, když ji najednou srazil na podlahu. „Další věc, na kterou si vzpomínám, je to, že si obkročmo sedl na můj hrudník, držel mi nůž na krku a řval: „Nelži mi, ty mrcho! Musíš mít pokoj! Ona potom začala uplatňovat, co se naučila na výcviku, a naslouchala jeho pocitům a potřebám.
„To jste si v takových podmínkách vzpomněla, co máte dělat?" zeptal jsem se jí se zájmem.
„Co jsem mohla dělat? V zoufalých situacích se všichni musíme snažit komunikovat. Pamatujete, jak jste říkal, abychom nikdy neházeli „ale" do tváře rozčileného člověka. Už jsem se s ním chtěla začít hádat, už jsem málem řekla: ,Ale já pro vás nemám pokoj!' Vážně mi to utkvělo v paměti, protože zrovna týden předtím jsem se hádala se svou matkou, která mi řekla: Zabila bych tě, když na všechno, co řeknu, odpovídáš ,ale'! No představte si, když by mě vlastní matka za tohle slovo zabila, co by udal ten chlap? Kdybych mu řekla: ,Ale já pro vás nemám pokoj!' když na mě řval, nepochybuju o tom, že by mi podřezal krk."
Takže místo toho jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Vypadá to, že jste fakt rozčilený a chtěl byste ten pokoj dostat za každou cenu."
On na mě zařval: „Můžu bejt závislej, ale ježíšmarjá, zasloužím si respekt. A budu ho mít! Mám plný zuby toho, že mě nikdo nerespektuje. Ani moje rodiče mě nerespektujou."
Rovnou jsem se zaměřila na jeho pocity a potřeby a řekla: „Štve vás, že vás nerespektují, jak byste chtěl?"
„Jak dlouho to trvalo?" zeptal jsem se.
„Jé, asi dalších 35 minut," odpověděla.
„To muselo být děsivé."
„Ne, po pár prvních větách už ne, pak začalo být zřejmé něco jiného, co jsme se učili. Když jsem se soustředila na jeho pocity a potřeby, už jsem ho nevnímala jako monstrum. Pochopila jsem, přesně jak jste říkal, že lidé, kteří nám připadají jako monstra, jsou obyčejné lidské bytosti, jejichž vyjadřování a chování nám někdy brání jejich lidskost vidět. Čím víc se mi dařilo na jeho pocity a potřeby zaměřovat pozornost, tím víc jsem ho byla schopná vnímat jako člověka plného zoufalství, jehož potřeby nebyly naplněny. Začala jsem věřit, že pokud v tom budu pokračovat, nezraní mě. Když se mu dostalo potřebné empatie, pustil mě, nůž odložil a já jsem mu pomohla najít pokoj v jiném centru."
Byl jsem šťastný, že se naučila empaticky reagovat i v tak vyhrocené situaci, a zvědavě jsem se zeptal: „Co tady ještě děláte? Vypadá to že jste nenásilnou komunikaci zvládla a měla byste druhé vyučovat, co jste se naučila."
„Teď se musím naučit zvládnout něco horšího", řekla.
„Skoro se bojím zeptat. Co by mohlo být ještě horší než tohle?"
„Teď potřebuju, abyste mi pomohl s mou matkou. Víte, co se stalo, i když jsem se naučila všechno o tom, co způsobuje ,ale'? Další večer při večeři, když jsem matce vyprávěla, co se mi stalo s tím mužem, řekla: ,Dostaneme kvůli tobě s tatínkem infarkt, jestli v té práci zůstaneš. Musíš si najít jinou práci!' A hádejte, co jsem jí odpověděla? ,Ale, mami, to je můj život!"'

- - - -

Přečtěte si více o Nenásilné komunikaci.

Nebo si přečtěte jak Marshall Rosenberg řešil konflikt mezi válčícími kmeny.