Toni Packer se stala v průběhu 70. let minulého století buddhistickou zenovou učitelkou a nakonec nástupkyní zenového učitele Philipa Kapleau v Rochesterském zenovém centru (USA). Kladla důraz na poctivé zkoumání přítomného okamžiku a připravenost odhalit jakékoliv formy lpění. A to včetně těch nejpevnějších a nejhůře zachytitelných, jako je lpění na názorech a identifikace s nějakou skupinou. Postupně zjišťovala, že tradiční způsob, jakým se zenový buddhismus vyučuje, je plný názorů a tradic, které je obtížné svobodně zkoumat. Týká se to rituálů, symbolů a zejména hierarchie. Toni například odložila róbu, která odlišuje studenty a učitele. Postupně začala opouštět i další tradiční pravidla a nakonec zjistila, že se již nemůže identifikovat s buddhismem. Proto z centra odešla a založila centrum nové, které zprvu mělo ještě v názvu zen, ale později už to bylo jen centrum pro meditační zkoumání. Někdy se o ní říká, že byla buddhistická zenová učitelka, která přestala být buddhistická, zenová i učitelka. Toni zemřela v srpnu 2013 ve věku 86 let.		Právě teď   Výběr z rozprav Toni Packer vydalo nakladetelství Alferia v roce 2019.   Přeložil Jan Burian   Ukázky kapitol:   O Toni Packer Osvobození od představ Důvěra Žít spolu     Další do češtiny přeložené rozhovory   Vztahy, láska a sexualita Život s dětmi - - - - - Rozhovory v angličtině Více informací o Toni

Výběr citátů Toni Packer

Skutečné zkoumání nemá žádnou metodu, žádné vyhodnocování – jen zájem, zranitelný a bez omezení, zájem o to, co se děje právě teď, uvnitř i venku. Ne slova, myšlenky nebo reakce na ně, jen prostá skutečnost.

Můžeme zkoumat proč potřebujeme někým být – buddhistou, křesťanem, muslimem, židem? Kdo je ten někdo? Je to pojem, myšlenka, představa o nás samých? Nerozděluje nás právě to, že o sobě máme představy?

Když jsme zraněni, dokáže se energie sjednotit v plném uvědomění - velmi, velmi tichém, otevřeném, nebráněném a zranitelném? Pokud takové uvědomění má příležitost volně pracovat, uděláme neuvěřitelný objev. Není nutné se bránit. Co je zraněné a bráněné je paměť!

Když jsme podrážděni a je přítomna všímavost, pak místo navyklé reakce začneme naslouchat. Když jsou představy odhaleny a porozumíme jim, podráždění ztrácí svoji schopnost dráždit.

Základní úzkosti z toho, že nebudeme nikdo, se dotkneme pouze, když na sobě opravdu pracujeme, pronikáme hluboko a nenecháme se zastavit. Když se úzkosti dotkneme, většinou okamžitě ucukneme. Lidská mysl chce něco, na čem by mohla lpět. Ale utečete tentokrát?

Je na každém z nás, abychom v sobě viděli, pochopili a ukončili příčinu rozporu a utrpení. Pochopení, vhled, to samo o sobě je již ukončení utrpení. Ale není zde nikdo, kdo by přestal trpět. Když zde nikdo není (nikdo netrpí ani se nesnaží utrpení vyhnout) soucit vzniká sám od sebe.

Můžeme čelit nejistotě vyvolané neustálou změnou, a být otevření myšlenkám a pocitům, které nejistotu doprovázejí? Nebo lpíme na důvěře, že vše zůstane tak, jak bychom chtěli.

Co je zač, ten mučivý strach z vlastní smrti? Můžeme mu dovolit, aby se rozvíjel a odhaloval a přitom ho tiše zkoumat a doprovázet, bez ohledu na to, jak silné je naše nutkání utéci?

Můžeme na sobě lpět, protože se bojíme, že jeden druhého ztratíme, ale ovládání či vlastnění druhého nemá nic společného s láskou. Vlastnění je příčinou pýchy i strachu, závislosti a utrpení. Láska nezná strach a závislost. Nevlastní a není připoutaná. Skutečná láska nevytváří utrpení.