O Toni Packer (úvod Lenory Friedman)


... Zpět na stránku o Toni Packer


Není snadné mluvit o Toni Packer. Nedá se jednoduše říci, že nějaká je a nějaká není. (Představuji si jak sedí za mým levým ramenem, usmívá se, obočí má zkoumavě pozdvižené, a přijde jí humorné vše, co napíši.) Když jsem ji v roce 1983 poprvé potkala, byla zenovou učitelkou, i když už se nepovažovala za buddhistku. Nyní už není ani zenová učitelka. (Anebo je? Někteří si o ní myslí, že učí podstatu zenu.) Ve skutečnosti říká, že už není ani učitelka. (A co to tedy dělá? Proč kolem ní sedí všichni ti lidé a naslouchají tomu co říká?) Někdy hovoří o sobě a o lidech ve svém okolí jako o přátelích, kteří spolu zkoumají přirozenost věcí. Řekne třeba: „Pojďme se na to spolu podívat.“ nebo: „Začněme úplně od začátku a uvidíme, kam se dostaneme.“
Rok předtím, než jsem ji potkala, jsem poslouchala mnoho jejích nahraných rozhovorů. Čas od času jsem náhle v pozadí zaslechla zvuk „Mu...u...u...u!“. Studovala jsem Zen několik let a tak vím, že „Mu“ je jeden z prvních kóanů (poučný příběh nebo hříčka, která vzdoruje racionálnímu myšlení), která je přidělena tradičním zenovým studentům spolu s instrukcí, aby na kóanu neustále pracovali. Zjevně to byl zvyk, který si někteří studenti přinesli sebou z Rochesterského zenového centra. Byl to pozůstatek, který rychle zanikl, když, spolu s Toni, zanechali většiny tradičních zenových praktik (úklon, recitací, pálení kadidla, hierarchická struktura). Toni cítila, že tyto praktiky překážejí v tom co ji zajímalo nejvíce: uvědomování přítomného okamžiku – základní proces sledování, naslouchání a zkoumání všeho.
Na podzim roku 1983 jsem dělala s Toni interview (pro moji knihu Setkání s pozoruhodnými ženami) v Zenovém centru údolí Genesse v Rochesteru, stát New York, které Toni a mnoho jejích studentů založili v roce 1982. V době mé návštěvy byla atmosféra relativně klidná, ale před dvěma lety bylo toto centrum středobodem událostí, které zcela rozdělili Rochesterskou zen-buddhistickou komunitu. Tato bouře přinesla otřesy, se kterými se dosud vyrovnávají nejen v Rochesteru, ale i v buddhistických komunitách po celých Spojených státech.
Co se stalo? V krátkosti: Toni, která tehdy byla zvolena jako následnice Philipa Kapleau (ctihodný róši – učitel Rochesterského zenového centra), přerušila po trpělivém a bolestivém sebezpytování své vazby na tradiční buddhismus a začala čerstvým a nezávislým způsobem učit „Zenovou práci“. Od té doby proběhla v buddhistických komunitách ve Spojených státech řada dramatických změn. Ale tato byla patrně klíčová. Aniž bychom zjednodušovali události na pouhou příčinu a následek, můžeme vnímat spojitost mezi tím, co se stalo v Rochesteru, a tím, že je nyní i v jiných centrech po celých Spojených státech otevřeně kladena radikální otázka: „Jak má dnes Zen být v Americe a ve Spojených státech vnímán?“.
Předtím než jsem jela Toni navštívit jsem slyšela o událostech v Rochesteru jen útržky. Když jsem slyšela Tonin zvučný hlas z nahrávek, vytvořila jsem si představu brilantní mysli a velitelské osobnosti. Jela jsem na setkání s ní s očekáváním a nemalou úctou, téměř až bázní. Když jsem přijela do centra, byla už tma, živé ploty a zem byly mokré od deště. V oknech velkého kamenného domu nesvítila žádná světla a poté co jsem dovlekla svou cestovní tašku po schodech ke dveřím, nikdo neodpověděl na mé klepání. Pak jsem si všimla značky, která mne nasměrovala kolem budovy k postrannímu vchodu. V polovině cesty jsem si povšimla dvou lidí, kteří šli po cestě. Vysoký mladý muž se představil sám. „A tohle je Toni.“, řekl. Automaticky jsem řekla: „Ahoj Toni.“ a pak jsem se zarazila. „Myslíte tu Toni!“
Všichni jsme se zasmáli. Vyrazilo mi to dech, protože ta Toni s mocným hlasem byla jen člověk: v pletené čepici a obnošené bundě, obličej zrůžovělý venkovním vzduchem, přívětivý úsměv, modré a velmi jasné oči, krátké stříbrné vlasy vykukující zpod čepice.
Jen člověk. Rozpoznala jsem hlas, ale laskavost v něm se mne teď dotýkala. Byla jsem unavená a bolela mne hlava. Ve velké a teplé kuchyni jsme si sedli k dlouhému dřevěnému stolu stojícímu uprostřed místnosti a za chvíli už někdo vařil čaj.
Jak se mé tělo uvolňovalo, začala jsem vnímat přítomnost Toni sedící naproti mně. Seděla velmi klidně a prostě. Nepotřebovala mluvit. Jen ticho a nevtíravá přítomnost. V průběhu příštích několika dní a při všech dalších setkáních jsem zjistila, že Toni přináší tyto kvality na každé místo a do každé situace.
Příští den jsem seděla s Toni v její světlé a útulné místnosti v patře. Dozvěděla jsem se, že se narodila v Berlíně v roce 1927 a nad jejím dětstvím se vznášel stín Hitlera a nacismu. Bylo jí teprve šest, když se Hitler dostal k moci. Její matka byla židovka a rodina se proto bála možných problémů, a aby byly děti chráněny, byla Toni, její starší sestra a nevlastní bratr pokřtěni. Toni si pamatovala luteránského kněze, který k ním přišel a pokropil je vodou. Také si pamatovala skutečnou náboženskou horlivost, kterou později pocítila, toužila po něčem, co by ji přesahovalo. Pronásledovaly ji otázky, které se týkaly války a pronásledování židů. Její rodiče byli velmi opatrní, báli se mluvit otevřeně před dětmi, aby něco z toho neopakovaly venku. Přátelé a spolužáci nosili mládežnické uniformy. Toni jim záviděla, cítila by se jistější, kdyby také nosila vázanku a kožený bičík, i když nebylo jasné, co to vlastně znamená. Pak přišlo bombardování, noční můra, hrůza a zkáza. Toni začala pochybovat: Jak může být něco takového slučitelné s představou milujícího boha, který pečuje o své děti a chrání je. Nedávalo jí to smysl.
Také ji trápil neustálý pocit viny. Když Ježíš umřel na kříži, aby tak sňal všechny hříchy světa, proč se stále cítí provinile? Sebrala a odvahu a jednou položila tyto otázky knězi. Ten ji ale stroze odbyl. Vůbec se ní o tom nechtěl bavit.
Jiná věc, kterou si pamatuje, je první bombový útok. Ležela se svou sestrou v posteli, protože měly průjem. Ale když přišel nálet, vyskočily z postele, průjem je přešel a slabost také. „Byla v tom spousta energie, bylo to jediné správné jednání. Věděli jste prostě, co je právě třeba udělat.“ Pomáhala hasit oheň. Ale později, když bylo po všem, zaplavily ji myšlenky. „Ach bože, co se to stalo. A co se mohlo stát.“ Padl na ni ohromný smutek, a pak se velmi silně ozvala otázka: „ Jaký je smysl tohoto života?“ Otázka ji chytila a nepouštěla, opakovala se každý den, rýpala a pálila. Jaký je smysl tohoto života, který je tak naprosto nesmyslný a nepředstavitelně krutý? Jak může zjistit proč lidé dělají takové věci? Později se její rodina přestěhovala do Švýcarska a zde Toni potkala mladého amerického studenta Kyle Packera. Vzali se v roce 1950, další rok se přestěhovali do Spojených států a usadili se na severu státu New York. Kyle povzbudil Toni, aby začala studovat na University of Buffalo. V roce 1958 adoptovali týden starého chlapečka a dali mu jméno Ralph. Toni sice po studiu pracovala v oblasti psychologie, ale výzkumný program jí připadal vysoce behavioristický, většina výzkumu byla zaměřená na testování, teorie paměti, a experimenty s krysami. Toni měla odlišné zájmy a zanedlouho odešla. Sama studovala Freuda, Junga, Josepha Campbella (pozn. Překl: americký religionista a mytolog), zvláště jeho čtyřdílné Boží masky.
Myslím, že díky těmto knihám jsem se smířila s problémem ženství – částečně proto, že jsem zjistila, že je to závislé na kultuře, a že byly doby, kdy vládla ženská božstva. Bylo to ještě předtím než přišli válečníci, vozatajové a jezdci na koních, dobyli vítězství, díky tomu, že byli silnější než ostatní, a zavedli mužské a často velmi utlačovatelské náboženské systémy. Na obou stranách panovala rivalita a strach z těch druhých. Mužský strach z ženství a ženský strach z mužského útlaku. Ale kdykoliv se to může změnit.
V této době se poprvé setkala s buddhismem. A stejně jako tomu bylo v mém případě a mnoha dalších z naší generace, bylo to díky dílu Alana Wattse. Přečetla všechny jeho knihy, pak také knihy D.T. Suzukiho a mnoha dalších. V době, kdy už byla buddhismem nasycená, přinesla si domů Tři pilíře zenu od Philipa Kapleau. Vzpomíná jak bez většího zájmu listovala knihou, jako někdo komu dají další dezert po příliš vydatném jídle. Líně se podívala na zmínky o Wattsovi, všechny jí přišly dosti kritické. A pak si všimla prvních meditačních instrukcí ve svém životě. Posadila se vzpříma. Tady bylo něco co může skutečně dělat.
Netrvalo dlouho a seděla doma pravidelně zazen (zenová meditace v sedě a v tichu). Po několik měsících se Kapleauova kniha objevila jako paperback a na zadní straně obálky se Toni dočetla, že založil centrum v Rochesteru, ve státě New York. Bylo to v době, kdy s rodinou žila v North Tonawanda, malém městě mezi Buffalo a Niagara Falls. Do Rochesteru to bylo jen hodinu a půl jízdy. Ona a Kyle jeli spolu, absolvovali několik úvodních lekcí a stali se členy centra.
Toni si živě vybavuje své první dojmy. Jako dítě byla zvyklá při rodinných cestách navštěvovat německé katedrály. Zdály se jí impozantní a tajemné, voněly kadidlem a některé části byly oddělené šňůrou a nikdo tam nesměl. Co bylo za tou hedvábnou rudou šňůrou? V Rochesteru, po úvodní lekci v jídelně, byli všichni pozváni do meditační místnosti. Vonělo zde kadidlo a byla zde socha Buddhy. Ale nebyla tu žádná šňůra. Všechno bylo přístupné. Mohli jste mít oltář ve svém vlastním domě se soškou Buddhy podle svého vkusu. A nebyl to bůh, ale někdo jako vy, a byla zde praxe a pravidla otevřená ke komukoliv bez rozdílu. Žádná omezení.
Velmi brzy začala Toni navštěvovat sesshiny (meditační ústranní) a pracovat na koanech pod vedením róši Kapleaua. Jejich vztah se rozvinul ve vzájemný respektu a přátelství. Při jednom z prvních dokusan (soukromý rozhovor mezi učitelem a žákem) jí řekl, že pokud bude ona někdy učit, musí učit jinak než on. Překvapilo jí to. V té době jí představa, že by měla učit, nepřišla na mysl, ale zapamatovala si, co řekl. O mnoho let později získala jeho slova větší význam, než jim možná sám přikládal, ale nikdy je neodvolal, i když mu důsledky působily bolest. Celá ta situace byla zvláštně ironická, protože nedlouho před tímto rozhovorem s Toni se róši Kapleua rozešel se svým váženým japonským mistrem Yasutani róši. Yasutani jednou provždy odmítl změny, o kterých se Kapleau domníval, že jsou nezbytné pro přesazení Zenu do nové země.
Pro Toni byla zenová praxe jako potrava, po které hladověla, aniž by o tom vůbec věděla. Ponořila se do ní celým tělem i myslí. Pracovala tvrdě, naplno a svěže, našla dostatek energie. Její inteligence byla postavena před výzvu, jakou dosud nepoznala. Její nejhlubší otázky mohou být zadrženy a ovládnuty dokud nezůstane jen samotné tázání. Po dlouhé době jí otázky neutiskovaly, ale poskytovaly jí strukturu v jejímž rámci mohla pracovat.
Většina buddhistických textů jí ale připadala příliš komplikovaná, suchá, nepřístupná. Může sama prožívat to, co je v nich popisováno? To jediné jí dávalo smysl. Konečně, v knize Tibetská jóga a tajná učení od W.Y. Evans-Wentze, našla několik pasáží, které ji oslovily. Popisovaly jak se vztahovat k myšlení v průběhu meditace, jak například odseknout myšlenku, sledovat myšlenku až do konce, neb nechat myšlenky volně toulat. Meditující pak jakoby seděl na břehu řeky a nechal myšlenky volně plynout s proudem. Ale i zde je myšlení využíváno, meditující stále myslí, využívá myšlení pro rozpoznání myšlení. Vidět to znamená udělat první krok.
Nemohu říci, jak často jsem to četla,“ řekla mi Toni, „a jaká radost byla něčemu porozumět - ne jen slovně, ale díky slovům porozumět přímo. Vidět přímo, jak tato mysl pracuje. Když to vidíme, nejsme chyceni v pasti, nepodvádíme sami sebe a nepodvádíme ostatní. Což se může snadno stát. Bez pozornosti a uvědomování se stane právě to!“
Na začátku roku 1970 byla požádána, aby radila studentům s osobními starostmi nebo psychologickými problémy, které se objevovaly v průběhu praxe. A později byla požádána aby přednášela o Zenu na univerzitách a jiných místech. Pokaždé se cítila tlačena kousek za své hranice. Ale součástí jejího výcviku bylo, že když vás učitel o něco požádá, řeknete ano. Takže, když ji Róši požádal, řekla ano.
V té době začala získávat větší rozhled. Díky svým kontaktům mimo centrum, novým studentům i starším studentům, jejichž starostem naslouchala, nebyla už zaměřena jen na svojí práci. Začal vnímat některé tradiční formy novým způsobem. Například poklony.
Naučila se, že poklony mohou být projevem nesobecké pokory. Kleknout si a poklonit se před oltářem nebo před róšim při dokusanu je gesto vyjadřující nepřítomnost ega. Ale nyní, když k ní začali přicházet studenti a klaněli se jí, začala se ptát sama sebe: „Vidí jasně, kdo jsem, nebo mne staví nad sebe jako ideál? Jaké představy vznikají v jejich myslích? A mohu si být jistá, že se nezačíná cítit povýšená?“ I když si ona sama tyto otázky uvědomovala a dávala na ně pozor, u studentů tomu tak být nemuselo.
A co recitace? Recitací bylo velké množství, byly dlouhé a často byly opakovány rychle a několikrát za sebou. Jaký to mělo účel. Pokud šlo o význam, nebylo by lepší vyslovovat jednotlivá slova pomaleji, aby se předešlo nebezpečí, že začnou být recitována jen rutinně a mechanicky?
Toni také vážně zkoumala přísné a občas nelítostné používání kyosaku (meditační hůl), kterou jsou meditující studenti biti po ramenech, aby byla povzbuzena jejich energie. Byla hluboce znepokojena tím, co se děje v myslích a tělech lidí, kteří dostali ránu. Stejně tak se ptala, co se děje v těch, kteří drží hůl. Použití hole bylo tradičně chápáno jako akt soucitu. Ale může bití holí skutečně pramenit ze soucitu. A neprobouzí se energie přirozeně při meditaci? Později, v jejím novém centru, bylo používání hole zcela opuštěno.
Tonina mysl dovolila těmto otázkám vyvstat a zkoumala je. Nepotřeboval na ně nijak reagovat nebo hned nějak jednat. Jen jim věnovala pozornost. Uvažovala. Nepospíchala. Mohla přestat s praktikami, které jí připadaly neprospěšné. Poradila se s několik přáteli. A postupně, tu a tam, začala dělat malé formální změny.
Bylo to v době, kdy učila společně s Róšim. Róši byl často celé měsíce pryč, bral si dovolenou nebo cestoval do jiných center ve Státech nebo v cizině, a požádal Toni, aby ho zastupovala v době jeho nepřítomnosti. Už v roce 1975 si ji zavolal do své pracovny a řekl jí, že uvažuje o odchodu do důchodu, možná do pěti let. Patrně se přemístí s menším množství žáků do oblasti s teplejším klimatem. A chtěl, až se to stane, aby převzala celé Rochesterské centrum. Byla by k tomu ochotná?
Toni byla jako zasažená bleskem. Pamatuje si, jak to jela s těžkým srdcem říct Kylovi. I když se to mělo stát až za několik let, ta představa ji tížila jako kámen. Nevěděla jak přijmout takovou zodpovědnost. Nemohla by už dělat věci tak, jak je dělala, to už v té době věděla. Ale byla schopna začít je dělat jinak?
Přesto řekla Róšimu ano, její výcvik jí nedával jinou možnost.
Někdy v polovině sedmdesátých let narazila poprvé na učení Krishnamurtiho v knize Nová náboženství od Jacuba Needlemana. Tu knihu jí půjčil sám Róši. Najednou se v ní začalo něco měnit. Toni to popsala: „Jako kdyby mi z očí spadl závoj.“ Všechny její otázky zde byly dotaženy do důsledků. Krishnamurtiho slova byla prostá, jasná a pravdivá, aniž by se zaplétala do rámce nějaké náboženské tradice. Jasně si uvědomila, že zenová tradice sice prohlašuje svoji nezávislost na symbolech, dogmatech, tradicích a vyznáních, ale přitom je zde kladen důraz na propracovaný systém ceremonií, etikety, názorů, rituálů a předávání učení. A to vše bylo často povinnou a kupodivu nezpochybňovanou součástí výcviku.
Jak pročítala všechny knihy od Krishnamurtiho, které se jí dostaly do ruky, začaly se před ní postupně otevíral radikálně nový způsob práce. Spolu s Kylem navštívila mnohé Krishnamurtiho přednášky v Kalifornii, Anglii a Švýcarsku. A v průběhu několika let postupně vytvářela obrysy praxe kombinující tiché sezení a velmi intenzivní, přímé tázání, nahlížení základních lidských problémů v sobe samém. A to vše v kontextu tichých ústraní, skupinových rozhovorů a soukromých hovorů se studenty.
Krishnamurti říká: vyhýbejte se všem systémům, autoritám, idolům. Teď hned skončete se svojí připoutaností. Mysl se musí osvobodit od autorit. A jakoby ozvěna Buddhových posledních slov: buďte světlem sami pro sebe. V rozpravě o lásce také Krishnamurti řekl: „Všechno se může převrátit vzhůru nohama, může to rozbít rodinu … možná budete muset rozbořit dům, který jste postavili; možná už se nikdy nevrátíte do chrámu.“ Tato slova, ať už je Toni četla nebo ne, popisují převrat, který brzy následoval.
Na začátku roku 1981 odjel róši Kapleau na roční studijní dovolenou a Toni začala místo něj řídit centrum. V té době se stále ještě snažila zůstat věrná svému přesvědčení a zároveň i svému učiteli a tradici, která mu byla drahá. Sepsala všechny věci, které považovala za nutné změnit, například formulaci některých slibů a rozprav, rychlost recitace, a vypustila etiketu zdůrazňující hierarchii a pravidla zasedacího pořádku. Zrušila také povinné sezení pro personál centra – všechna sezení byla dobrovolná. Když o tom řekla Róšimu, znepokojilo ho to. Proč chce dělat změnu tak rychle? Souhlasil s pomalejší recitací, ale chtěl, aby ostatní pravidla zůstala zachována. U jednoho z jeho mistrů, Harada róšiho, by nový učitel nemohl ani ve snu pomyslet na to, že by mohl něco změnit. Bylo by to považováno za naprostou nestoudnost. Co děláš při dokusanu, je tvoje věc, ale obecná pravidla jsou něco jiného. „Něco jsme tu vytvořili.“
Toni si uvědomila, jak moc Róši vnímá centrum jako svoje, a jak silně si nepřeje jeho změnu – alespoň ne tak rychle. A nakonec s pomalým tempem změn souhlasila.
Chtěla aby to fungovalo. Snažila se najít řešení, které by konflikt urovnalo. Někteří její studenti si přáli, aby odešla ještě dříve než to sama udělala. Popisovali ostrý rozkol v centru a bouřlivá shromáždění, kde byla Toni kritizována. A celou tu dobu Toni věděla, že vidí pouze odlesky mnohem hlubších změn v jejím nitru.
„Začala jsem přezkoumávat celou tu věc.“, řekla mi. „Patřit k nějaké skupině a identifikovat se s ní. Stále jsem hledala různé rozumové důvody, proč je to v pořádku. Bála jsem se do toho pustit. Byla jsem součástí toho všeho.“
Potíže se nutně musely dostavit. Například nastal incident s rakusu. Rakusu je složitě sešité roucho, které se nosí přes róbu nebo běžné oblečení. V Rochesterském centru mohli rakusu nosit studenti, kteří zvládli úvodní kóany. Nošení rakusu bylo nevyhnutelně spojeno s prestiží a úspěchem. Toni své rakusu svlékla a nikdy ho již znovu neoblékla.
Musela vědět, že to neprojde bez povšimnutí. Avšak tato změna i všechny ostatní, které doposud provedla, byly stále jen ještě jen vzdálenou předzvěstí toho, k čemu dospěla. Tvrdost s jakou s ní někteří lidé nesouhlasili ji šokovala a skličovala. Kdyby existovala jiná cesta, vydala by se po ní. Rozpory a hádky ji bolely a vyčerpávaly a vyvolávaly přízraky z jejího dětství. Ale nemohla se vrátit ani ustoupit stranou. Když chcete prohlédnout zaslepenost, nemůžete ji učit. Rakusu, poklony, zvláštní sedadla v meditační místnosti zendo – to vše znamenalo oddělenost. Ať to zkoumalo z jakékoliv strany, musela pokračovat.
Důležité shromáždění se konalo, když se róši Kapleu v červnu 1981 vrátil do Rochesteru ze Santa Fe. Lidé mu psali a mluvili s ním, stěžovali si na změny, které se děly. V místnosti plné rozhořčených lidí mohli Toni doprovázet jen dva členové personálu. Obvinění se vršila na všechny tři. Shromáždění trvalo do půl třetí ráno. I přes naléhavou přímluvu jednoho z dlouhodobých členů, věděla Toni ke konci, že časem a možná ihned bude muset odejít. A to i přes bolest, kterou cítila v srdci, i přes rozkol, který to způsobí. Byly zde například páry, jeden byl její student a druhý Róšiho. Jak vyřeší to, že patří k různým školám? To byly otázky, kterým bylo nutno čelit. Bude to bolet. Zabere to čas. Ale nejprve muselo dojít k rozdělení.
Toni si také uvědomovala, že celá ta situace podrývala její zdraví. „Někteří lidí mají takové situace rádi, daří se jim v nich. Ale ve mě, která jsem vyrostla v hitlerovském Německu, se to dotklo mnoha starých strachů. Strachu být obviňována a veřejně odsuzovaná.“
A to se zatím ani nezmínila o mnohem hlubším problému – je ještě stále buddhistkou? Věděla, že dříve nebo později s tím bude muset ven, ale ještě tomu nedokázala plně čelit. Ještě to všechno nemohla opustit. Takže když jí Róši druhý den po shromáždění řekl: „Pokud zůstaneš můžeš dělat co uznáš za vhodné. Máš plnou svobodu pracovat po svém.“, souhlasila, že zůstane. Ale jak mi řekla: „Brzy jsem zjistila, že mi plnou svobodu nemůže poskytnout, protože jsem přestala přijímat buddhismus.“
„A kdy to začalo být zřejmé?“, zeptala jsem se.
No, já sama jsem dělala všechny ty poklony, zapalovala jsem kadidlo, klekala jsem na zem, a tak dál. Zjistila jsem, že ovlivňuji lidi, už jen tím, v jaké jsem roli, tím, jak byla celá ta situace nastavená. Uviděla jsem to a už jsme nechtěla být součástí toho všeho.
Pokud vás někdo bude podporovat v tom, abyste nic nezpochybňovali, tak zpochybňovat nic nebudete, pokud nejste opravdu pevně rozhodnuti to pochopit. A zjistila jsem, že Zen dává velmi silnou podporu tomu nic nezpochybňovat. I když tvrdí, že je možné zpochybnit všechno. Všechno zpochybníte a „spálíte Buddhu“, ale pak ho zase vrátíte zpátky.
„Velmi pozorně jsem zkoumala, zda mám v sobě při poklonách nějaký rozpor. Vždycky mi říkali: 'Když se ukláníš, neukláníš se před Buddhou, ale před sebou. A když si klekneš na zem a pokloníš se, všechno zmizí, ty zmizíš, Buddha zmizí, nic nezůstane.' Opatrně jsem to sledovala a nebylo to zcela jasné. Viděla jsem, že se často objevuje představa toho, kdo se klaní, nebo představa osoby, 'která nic nemá'. Často jakoby tam byl stín někoho, kdo to dělá. Nebo možná ideální představa někoho, kdo to dokáže udělat zcela prázdně!“
„Může se tě zeptat? Je v pořádku se uklonit, když jsi prázdná?“
„Proč to děláš? Proč já to dělám? Můžu se zeptat já tebe: Kdyby ses nikdy nesetkala s touto zvláštní tradicí poklon a prožila bys okamžik hlubokého porozumění a upřímné lásky – uklonila by ses?“
„Dobře, naučila jsem se toto gesto jako výraz vděčnosti, respektu a lásky. A občas mám chuť ho udělat spontánně.“
„A učila bys to ostatní? Lidé na Západě, kteří se to nenaučili, to nedělají tak spontánně.“
„Můžeš předávat jen prázdné gesto?“
„Lásku nemůžeš učit. Buď je v tobě nebo ne, a není důležité, jak se projevuje nebo jestli se vůbec projevuje pomocí gest.“
Nakonec se dostavily nevyhnutelné následky. A i když to někteří zúčastnění prožívali jako dlouhý proces, seběhlo se to vcelku rychle. Toni vedla centrum od prvního ledna 1981, když róši Kapleau odjel do Santa Fe. V červnu se vrátil do Rochesteru, aby se zúčastnil již zmíněného bouřlivého setkání. V listopadu ho Toni navštívila v Mexiku, kde trávil dovolenou, aby mu sdělila, že už nemůže pokračovat, protože se už nepovažuje za buddhistku. „Bylo to pro mne velmi těžké, kdyby po mne chtěl, abych zůstala ještě rok, zůstala bych, i když by vše zůstalo při starém. Ale poté co promluvil se členy správní rady centra, požádal ji ať vydrží do ledna. Vše se tedy událo v průběhu jednoho roku.
Avšak bolest, kterou tyto změny způsobily, trvala mnohem déle. Zněla kritická slova, v srdcích se objevila hořkost a pocit ztráty. Zatímco mnoho studentů se připojilo k jednomu či druhému centru, někteří si nedokázali vybrat, zůstal v nich pocit nedůvěry a rozčarování. Jiní se zase opravdu hluboce snažili rozkol uzdravit. Už jen samotný fakt, že v jednom městě existují dvě zenová centra neladil a protiřečil představám o harmonii a jednotě. Někteří zkoumali jak jejich vlastní chování a myšlení k rozkolu přispělo. Jeden student napsal Toni dopis, který citovala při jednom svém rozhovoru, ve kterém litoval „jak jsme i my udržovali při životě rozkol mezi oběma sanghami1.“
Toni odpověděla způsobem, který je pro ni charakteristický: „Nejsou dvě sanghy, jsou jen lidé, rozštěpení a oddělení ve svém nitru.“ Nešlo jí o to, dosáhnout za každou cenu míru a harmonie, ale pochopit: Co je to mír a harmonie? Ať už mluvíme o dvou národech, dvou centrech, dvou jednotlivcích nebo vnitřním stavu jednoho člověka, máme co do činění s myšlenkami, ideami, představami. „Vidíte to?“ Zjistila, že tento pohled mnohé znepokojuje, a že s ním nesouhlasí celou svojí bytostí. Ale jako dítě zažila Toni v Německu, jak snadno se z období míru může stát jen přestávka mezi dvěma válkami.
Všichni bychom rádi pomohli řešit problémy, se kterými se svět potýká, ale nedotýkáme se těch problémů přímo. Naše nevědomost dělá situaci ještě horší. Možná dosáhneme krátkodobého úspěchu, ale neznáme skutečnou příčinu problémů. A ta se skrývá uvnitř nás.
Jak můžeme přispět k míru a harmonii, když nemáme mír a harmonii uvnitř sebe. A skutečný mír a harmonii musíme odlišit od představ, které máme o sobě, a které jen opakujeme: jsem někdo kdo usiluje o mír a harmonii. Takové představy nám zabraňují vidět nesoulad, který v sobě máme, rozpory, roztříštěnost.
Takže Toni se nesnažila v zájmu míru a lásky spěšně zakrývat zjitřené pocity, které se objevili. Rozpory byly reálné. Vztek, hořkost a sobectví byly reálné. Proč je zakrývat dřív, než se na ně podíváme, prožijeme je a porozumíme, jak vznikají?
„Co je zdrojem nenávisti, násilí, války, nesvárů, rozporů? Kde začít, pokud chceme hluboce porozumět tomuto problému. Toni začíná sama u sebe. Protože dokud jeden brání jen své vlastní zájmy, tak se střetne se zájmy druhých. Dokud si hluboce navzájem neporozumíme a nedosáhneme jednoty, nebude mír.
Znovu a znovu Toni zdůrazňuje důležitost naslouchání, které není zkresleno snahou se bránit. A její schopnost zůstat otevřená a přátelská vůči jakékoliv kritice je odzbrojující. Založila řadu svých rozhovorů na kritických a vyzývavých otázkách svých studentů. (Jeden se jí například zeptal: „Není to, co děláš, jen psychologie? A co osvícení a dosažení buddhovství?“ Jiný napsal: „Bojím se jen o ty z tvých studentů, kteří jsou tak zaslepeni tvojí výmluvností a krásou osobnosti, že nenajdou vlastní pravou cestu.“) Toni věnovala celou sérii rozhovorů všem možným otázkám, které se dotýkaly změn v novém centru. A tyto rozhovory stále pokračují.
„Potřebujeme si navzájem naslouchat a naslouchat i sami sobě, aniž bychom si vyhrožovali.“ A to je možné pouze, pokud skutečně žádná hrozba nevzniká – a to je opravdu těžké. Vyžaduje to „nesmírnou pozornost a vědomý záměr, abychom nebyli slepě vtaženi do reakcí, které pramení ze strachu a nenávisti.“ Je tak snadné přestat věnovat pozornost tomu, co v nás odehrává, když se bráníme, chceme něco získat, někomu závidíme nebo někoho (či sebe) shazujeme. Kde se tyto reakce berou? Co je příčinou nedostatku vzájemného porozumění, nesouladu a války? Musíme si v klidu sednout a zkoumat tyto otázky, tázat se. Znovu a znovu. Jaká je příčina?
„Co vlastně je buddhismus? Kdo ví?“, ptá se Toni. Kdo to může opravdu vědět? Znovu připomíná Buddhova slova: „Buďte svým vlastním světlem. Důvěřujte tomu co se skutečně děje a nehledejte útočiště nikde jinde.“
Právě to Toni učí. Není důležité zda se nazývá nebo nenazývá buddhistkou. Sama je tímto světlem, které zkoumá vše, co mu přijde do cesty. „Lidé dokáží jen vidět, aniž by museli myslet. Ale musíte se usadit, nechat usadit i otázku a jen sledovat a naslouchat, tomu co se ve vás děje, aniž byste to pojmenovávali.
Toni učí, abychom věci kriticky zkoumali. Zkoumá nejen naši víru a návyky, ale také vztah mezi učitelem a žákem. Není tu od toho, aby Vám něco dávala nebo hlásala Pravdu. Něco se děje, ale nesouvisí to se vztahem mezi dávajícím a příjemcem. Dvě mysli se setkávají a pokud jsou otevřené, něco se může pohnout, posunout, vyjasnit. Toni bude stále dokola opakovat: „Vidíte to?“ Nebo: „Může nastat pouhé naslouchání, bez chtění, bez toho, abychom dávali přednost jednomu před druhým?“
Její slova se nesnaží přemlouvat, přesvědčovat a dokonce ani inspirovat. Slova nejsou Pravda. Pravda je přímý vhled a nedá se učit. „Když vidíme věci jasně, mizí učitel i žák. Nejsou již od sebe odděleni.“ Jsou zde dva lidé, jejichž mysli jsou mnohem více podobné než rozdílné. Spolu kladou otázky a spolu zkoumají celou tu věc znovu a znovu. Občas se věci vyjasní, občas nikoliv.
V květnu 1983, na první výroční schůzi nového centra, mluvila Toni o tom, kdo jsme a kdo nejsme. Řekla, že centrum je důležité jen do té míry, do jaké pomáhá každému člověku, aby se zbavil zaslepenosti. Zdůraznila nebezpečí, že se organizace stane důležitější než lidé, kterým by měla sloužit. Lidé mohou začít být připoutaní k organizaci a pyšní. Organizace může podpořit aroganci a rozkol s druhými. „Co je to centrum?“, zeptala se. „Vytváří dojem vlastní důležitosti, statusu, prestiže? Tyto otázky je nutné pokládat stále znovu, aby zaslepenost nemohla narůstat.
Mluvila o tom, jak nás naše ideály mohou zaslepit, takže nevidíme co se skutečně v našich srdcích, myslích a tělech. Potlačujeme vlastní nedostatky a přitom je jasně vidíme u druhých. Jak citlivé jsou vztahy mezi lidmi, řekla. Vyžadují tolik lásky - a té je často příliš málo. Vzpomíná si, jak se poprvé svěřila své matce, že se jí většinu života bála. Její matka nevěřila svým uším.
„Bylo to úplné odhalení. Myslela jsem si, že to ví, ale nevěděla. A nedělala to záměrně. Měla o sobě ideální představu, že je hodná a milující. Ideály jsou zbytečné, nebezpečné, zaslepující, překážejí. Ale my si je přesto neustále vytváříme a hledáme v nich útočiště.
Jakoukoliv organizaci, ať už je jakkoliv pečlivě promyšlená, je možné zneužít. Samotná pravidla organizace tomu nezabrání, protože pravidla sama nemají vědomí. Je to jen množina slov a pojmů. „Je to naše práce. Pokud nevěnujeme druhým lidem i sobě laskavost a pozornost, jak by to mohla zajistit samotná pravidla.“ V každém z nás se může objevit pokušení ovládat druhé. Nebo se můžeme naopak ukrýt do bezpečí slepé poslušnosti. Tyto tendence bychom si měli uvědomovat.
„Toto centrum nebylo založeno, aby udržovalo nějakou víru ani víru v ne-víru. Neudržujeme ideu něčeho ani ničeho. Když zde opravdu nic není, tak nepotřebujeme žádnou víru. Prázdnotu není možno vyjádřit symboly. Je to nepřítomnost sebestřednosti a strachu o sebe. Kdo jsem, když nelpím na žádném názoru?
Ten večer řekla také řadu zajímavého o našem sklonu uzavírat set. Je toho tolik, co o sobě nevíme. A je to tak hluboké, tak temné. Strach z nebytí, strach ze zla, ničení a násilí. A pak je tu ohromná touha po tom, co je za tím vším, za všedností našich životů, za nekonečnými starostmi, které nám přinášejí vztahy s druhými. Od nepaměti se lidé shromažďovali na uzavřených místech, aby zmenšili svůj strach pomocí modliteb, obětí, ceremonií, magie. „Jeskyně Cro-Magnon v Lascaux i evropské gotické katedrály vedou pozornost směrem vzhůru, ta architektura vás celé rozechvěje. A zapomenete se zeptat: Odkud to pochází? Kdo to postavil? Kdo nakreslil ty obrazy? Kdo napsal posvátná písma? A kdo je interpretoval?„
Když vytváříme nějaké společenství, musíme být velmi opatrní, abychom se do něj neuzavřeli. Musíme pozorně sledovat co se ve společenství děje. A to se týká i toho nejmenšího společenství - našeho já. Dokud se nezačneme ptát – co je to já? - tak nebude jasné, do jaké míry jsme v já uzavření a díky tomu odděleni od druhých i od přírody. Vnímáme svět skrze své minulé zkušenosti. Minulé zkušenosti ovlivňují veškeré naše postoje a jednání. „Vidím všechno skrz tmavé brýle. Je možné je sundat?“
Když kolem sebe nevytváříme zdi přestáváme se uzavírat. Otevírá se prostor. Není uvnitř ani venku. Když lpíme na nějaké organizaci, když jsme k ní připoutaní, závisíme na ní, není to podobné jako když se uzavíráme ve svém já? Chceme se uzavřít v tomto meditačním centru, abychom v něm našli větší bezpečí? „Abychom to zjistili, musíme poodstoupit a pečlivě to prozkoumat. A ne utéci od toho pryč. Je to možné?“
Tímto způsobem Toni neustále zaměstnává své posluchače. Všechny je přednášky se podobají rozhovorům. Její otázky zní v mysli a vyvolávají odpovědi a další otázky. O chvíli poději citovala Toni knihu Mumonkan (Brána bez brány): Musíte vystoupat bosí na horu mečů. Tak, můžeme pečlivě našlapovat, být si vědomi nebezpečí a přitom nepanikařit? Můžeme stejnou opatrnost přenést i do našich vztahů, pečlivě naslouchat, opravdu pečlivě, nám samým i osobě, která je hned vedle vás?
Do deníku, který jsem si vedla na svém výletu do Rochesteru, jsem na první řádce napsala: „Je jako čistá, jiskřivá voda. Její oči vidí pravdu a tady je. Právě tady. Je prostě a zcela laskavá. Žádné chtění, žádné očekávání.“
O kousek dál jsem napsala: „Bez problémů, bych si dovedla představit, že je a vždy byla prostoupena tou prostou otázkou: 'Co je to?' Vždy. Tu otázku nemůže nic zmást nebo rozptýlit. Nic ji nevyvede z rovnováhy. Není to dokonce ani tak, že by ta otázka byla někde v pozadí všech věcí. Všechno je tou otázkou prostoupeno, propojeno a vysvětleno.
A předpokládám, že tato otázka ovlivňuje osobnost, naše Já. Samozřejmě, že ta otázka nepochází od osobnosti, protože i ta (a hlavně ta) je zkoumána.“
Když teď po sobě čtu tyto řádky, vidím kolik představ je v nich. A vidím, jak mne tyto představy oddělují od Toni, oddělují mne od mého prožívání. Ale přesto něco sdělují, i když to není pravda, a proto je zde nechávám – zvlášť tu čistou, jiskřivou vodu.
V letech, které následovala po mé návštěvě v Zenovém centru Genesee Valley v roce 1983, se udála řada důležitých událostí. Nejprve byl na začátku roku 1984 zakoupen 284 akrový pozemek neobdělané půdy pro nové meditační středisko. Pozemek leží nedaleko Springwateru ve státě New York, hodinu jízdy autem na jih od Rochesteru. Bylo nutno vybudovat přístupové cesty a začít stavět budovy zcela od základů. Na jaře roku 1985 zbývalo ještě spousta práce, ale Toni zde již vedla první ústraní. Brzy se většina aktivit přesunula do Springwateru, ale v Rochesteru bylo i nadále udržováno malé centrum.
V roce 1986 bylo rozhodnuto, že se radikálně změní název centra. Již nějaký čas přemýšlela Toni o tom, že slovo Zen vyvolává představy, které neladí s tím, co dělá ona a její spolupracovníci. V dopise, který napsala členům centra stojí: „ I když je možné slovo Zen užívat ve všeobecném smyslu, pro většinu lidí představuje zvláštní náboženskou tradici. Lidé si ho spojují nejen s buddhismem, ale také s japonskou tradicí. Zen je spojován se specifickými cíli a metodami tréninku a nese sebou představu 'zenové' osobnosti. Spojení se specifickou tradicí vede k oddělenosti, rozkolu a izolaci. Bylo by dobré používat jméno, které je jednoduché a přímé.“
Bylo zváženo mnoho nových jmen. Nakonec bylo zvoleno nejjednodušší a nejpřímější ze všech: Centrum Springwater.
V roce 1985 začal Toni pravidelně vést týdenní ústraní v Kalifornii. Prvního ústraní se zúčastnili lidé pocházející z různých spirituálních tradic, většina z nich ale měla dlouholeté zkušenosti se Zenem. V meditační místnosti byly vázy s květinami, svíčky a vonělo tu kadidlo. Na stěnách visely obrazy Krista, Ramakrišny a Buddhhy. Možná si pomyslíte, že to nebylo zrovna vhodné prostředí pro to, co Toni učí. Ale po nějaké době všechny rozdíly vybledly, hrany se ohladily a názory byly opuštěny. Seděli jsme prostě spolu, se začátečnickou myslí, a poslouchali ptáky. Ptáci! Zpívali celý den, zpovzdálí, jednu píseň za druhou. Začali zpívat během našeho prvního ranního sezení a když jsme pak vyšli ven slyšeli jsme, jak vítají východ slunce.
Celé ústraní se neslo ve znamení otevřenosti. Pro některé účastníky byl revoluční samotný fakt, že sezení bylo dobrovolné. Zkoumali jsme všechno, včetně postoje k naší meditační praxi (například názor, že bychom měli stoicky snášet bolest a únavu). Naplňovalo nás to střídavě nadšením, bázní, odporem i pocity osvobození. Jelikož jsme každou reakci přijímali s otevřeností a zájmem, prožívali jsme všechny interakce s velkou svěžestí a jemností. Na téměř molekulární úrovni jsme se učili o nenásilí. Nic nebylo povinné. Mohli jste se klanět nebo nemuseli, mohli jste sedět čelem k ostatním, nebo ke zdi). Nálada byla plná respektu k potřebám a rytmu každého z nás. Dostalo se nám povzbuzení, abychom nenásledovali slepě autority, ale spoléhali sami na sebe a zkoumali motivace naší praxe. Ráno a odpoledne jsme chodili na dlouhé procházky do okolních lesů a toulali se po jeleních pěšinách. Čas prožívaný beze spěchu, v blízkosti stromů, trávy, zvířat a větru otevíral naše prožívání ještě hlouběji.
Toni mluvila o pozornosti, o já, o smrti. Poslední den četla úryvky z děl Huang-Po a Krishnamurtiho. Občas si stoupla a napodobila zvuk ptáků, který doléhal zvenčí. Její řeč byla spontánní a zároveň jasná. Vše, co říkala, na sebe přirozeně navazovalo. Čistá voda plynoucí tiše po kamenech.
Toni se vracela do Kalifornie i nadále. Čím více s ní trávím času, tím více důvěřuji způsobu, jak přímo v jámě lvové zachází s paradoxy učitele a ne-učitele nebo já a ne-já. Viděla jsem, že dokáže doslova vystoupit z role idealizované bytosti nebo uctívané autority. Pro takové projekce není prostě dostupná. Lidé, kteří ji potkají poprvé, mohou být vyvedeni z míry. Brzy se ukáže, že obraz, který si vytvářejí v mysli, je právě jen v jejich mysli. Stává se to ale i těm, kdo Toni znají dlouho. Děje se nám stále to samé – pořád chceme, aby byl někdo nad námi, někdo dokonalejší, moudřejší, svobodnější. Stále se snažíme hrát tuhle hru, ale Toni ji s námi prostě nehraje.
Její rozhovory jsou stále jednodušší. Skoro vždy se vztahují k otázkám, které jí druzí kladou. Proto jsou rozhovory velmi bezprostřední, zvlášť pokud jste s ní přímo na meditačním ústraní. Můžete na vlastní oči vidět jak se ničemu nebrání, jak zranitelná je, když mluví. Když se s ní setkáte osobně, ohromí Vás, jak je přístupná a ochotná být s Vaším nejhlubším Já. Vaším Já? … Tiše se na sebe díváte.

... Zpět na stránku o Toni Packer