Strach ze smrti


... Zpět na stránku o Toni Packer


Milá Toni,

píšu, protože jsem nedávno musela čelit velkému strachu. Poté co jsem absolvovala seminář zabývající se psychologickými problémy jaderné doby, promítal se film Den poté. Pomáhala jsem organizovat komunitní setkání pro své sousedy, abychom mohli sdílet pocity, které v nás ten film vyvolal. Všechny ty strašné politické a vojenské události se pro mne najednou staly reálné. Jako kdyby se zvedla opona a já najednou uviděla, jak strašně nebezpečný je tenhle svět! Sevřel mne téměř paralyzující strach. Můžu na to přestat myslet jedině tehdy, když pracuji. Také jsem meditovala vsedě a trochu to pomohlo, ale i při tom se objevovala . Cítila bych se silnější, kdybych věděla, kdo jsem – věřím, že kdybych to zjistila,tolik bych se nebála . Cítím, že hledám nějaký únik, dokonce mne napadá, že se toděje jen proto, abych začala brát vážně svou meditační praxi jinak ji nemohu myslet doopravdy! Cítím se úplně vyděšená a pak přijde bolest, protože si uvědomím, jak je život krásný. Chtěla bych, aby ten strach zmizel, a zároveň se bojím ho pustit, bojím se, že bych zase usnula.
Částečně si uvědomuji, že mohu zemřít dříve, než bych čekala. Vím, že to má co dělat se strachem z mé vlastní smrti. (Ten je ale odlišný od zděšení, které cítím, když si vybavím scény, kde vybuchují bomby.) Jednoduše nechci ještě umřít.
Nevím vlastně, co od tebe potřebuji slyšet – jistě ne to, že všechno bude v pořádku. Poslouchala jsem několik tvých nahrávek a byla bych vděčná, kdybys mi napsala dopis.


Milá – – –,

setkáváme se s mnoha různými strachy: paralyzujícím strachem a zděšením při pomyšlení na výbuchy jaderných bomb a odlišným strachem z vlastní smrti. Nesnášíme je a chtěli bychom, aby zmizely. A přitom se bojíme, že když zmizí, tak zase usneme. Strach nás povzbuzuje, abychom si sedli a usilovně začali zkoumat co se s námi děje. A doufáme, že to nám to pomůže strachu uniknout.
Naší navyklou reakcí na strach je touha se ho zbavit. Můžeme mu místo toho přímo čelit, naplno, a přijít tak na jeho základní příčinu? Jedině když mu budeme bezprostředně čelit, důkladně mu porozumíme a uvědomíme si, že my jsme strach, ztratí tu ohromující moc, kterou má nad naším životem.
Můžeme zůstat zcela tiší, třebaže je strach zrovna přítomen, a doprovázet ho tiše, bez hnutí, kdykoli se objevuje a odhaluje? Být naprosto zticha znamená nechtít, abychom z toho ticha něco získali – člověk si pak jen všímá toho, co se právě děje, bez zábran, posuzovaní nebo očekávání, že se něco zlepší. Je to možné?
Co je strach? Můžeme ten proces důkladně sledovat?
V okamžiku, kdy něco ohrozí náš život, se objeví silná fyziologická reakce v celém organismu: stoupá energie, zrychluje se tep, sevře se žaludek, střeva se zkroutí, svaly se napnou, smysly se zostří. Zdědili jsme zvířecí instinkty – máme je naprogramované v mozku, připravují tělo k útěku, útoku nebo strnutí.
Když se objeví reálné nebezpečí a máme možnost utéct, nahromaděná energie slouží svému účelu; je naplněna potřeba okamžitě jednat. Uskočit před padajícím stromem je přiměřená reakce. Povšimnutí si nebezpečí a uskočení tvoří jednu společnou akci.
Nicméně to, co nás většinou děsí, není bezprostřední nebezpečí, ale jsou to obavy o naši tělesnou nebo psychickou existenci: myšlenky na to, co by se nám mohlo stát v budoucnosti. Tyto myšlenky vyrůstají ze vzpomínek na bolestné a děsivé situace, které jsme sami zažili nebo o kterých jsme se dozvěděli – v knížkách, zprávách, filmech a tak dále.
Myšlenky na minulé i budoucí nebezpečí spouštějí tytéž tělesné reakce jako reálné nebezpečí, ale my při nich neděláme to, k čemu jsme biologicky naprogramovaní, nevyskočíme a neutečeme. Prostě jen pokračujeme v přemýšlení, představách a emocích: „Co se mi stane? Jaké to bude? Bude to katastrofa! Co udělám? Umřu?“ S každou další myšlenkou a představou se objeví více tělesných příznaků, které následně vytvářejí nové myšlenky: „Nesnáším tenhle strach. Začíná to být nesnesitelné. Chci, aby to přestalo. Jak to mohu zastavit? Jak se z toho mohu dostat?“ Přemýšlením o své situaci se trápíme ještě víc. Chtění zbavit se utrpení vytváří rozpor a pocit, že „já“ a utrpení jsou od sebe oddělené a odlišné, a to následně vytváří ještě více utrpení a napětí.
Vidíte, jak se následky myšlenek valí skrz tělo a mysl jako lavina? Vidíte to a cítíte přímo, právě když se to děje. Nebo se tomu chcete vyhnout?
Hledáme-li rozptýlení v práci, v sociálních a politických hnutích, v zábavě, sportu, pití, sexu nebo v náboženství, může to dočasně zbavit mysl děsivých myšlenek a tělesného rozrušení, ale nemůže nám to přinést vnitřní svobodu. Strachu se nedá uniknout. Strach se dá jen dočasně zahnat pod povrch. Dříve či později se myšlenky vrátí k hrozbám – bombám nebo čemukoli jinému – strach se znovu vynoří a celý ten proces začne nanovo. Myslet na nebezpečí, ze kterého se nedá žádným způsobem uniknout (například na globální nukleární holocaust), neumožňuje najít ani imaginární útočiště. Přestože všechny naše zděděné instinkty křičí „BĚŽ!“, nahromaděná energie se nemůže vybít. Jen myšlenky se dál zmateně rojí a výsledkem jsou stavy zděšení a paralýzy.
Můžeme rozpoznat, že myšlenky na minulost, přítomnost a budoucnost jsou příčinou strachu? Můžeme rozpoznat, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou samy o sobě pouhými myšlenkami?
Když nevzpomínám, jak mi bylo v minulosti, a nepředstavuji si, jak mi bude v budoucnosti, strach nevzniká. Moje „já“ je také jen myšlenka – ve skutečnosti je to souhrn mnoha různých, v minulosti nasbíraných představ, identifikací a symbolů (a s nimi spojených emocí, motivací a cílů). Bojíme se o tyto představy – bojíme se, že příběh našeho života může skončit předčasně a nešťastně. Dívejte se na to, zkoumejte to – zkuste to sami na sobě. Vzniká strach bez vzpomínek na minulé události a předjímání budoucích nebezpečí? Je zde pouze to, co se právě teď děje. A to může být třeba i bezprostřední nebezpečí a okamžitá reakce, ale v tom problém není.
Co je zač, ten strach z vlastní smrti, který nás mučí? Můžeme mu dovolit, aby se rozvíjel a odhaloval a přitom ho tiše zkoumat a doprovázet, bez ohledu na to, jak silné je naše nutkání utéci?
Co je to vlastní smrt?
Když se na chvíli zastavíme a podíváme se dovnitř – není vlastní smrt jen pojem? Není to jen sled myšlenek a obrazů, které procházejí myslí? Jaké to je když pomyslíme na to, že by naše záliby, které si tak hýčkáme, měly najednou nezvratně zaniknout. Scény vlastního umírání se odehrávají výhradně v naší představě a přesto spouští obrovskou psychickou i tělesnou tíseň.
Stejně tak bolest - „bolest, když začnu vnímat krásu života“ - není tato bolest důsledkem myšlení: „Už tu nebudu, abych si tu krásu užívala?“ Nebo: „Až nastane naprostá jaderná zkáza, nikdo tu nebude a žádná krása tu nezůstane, aby si ji někdo užíval.“
Když pomineme tu opravdu strašlivou tragédii lidského válčení – odkud se bere ten strach, že „já“ už nebudu? Vzniká proto, že si neuvědomujeme, že se tak strašně bojíme o pouhou představu? Protože si opravdu myslíme, že ta představa jsem "já"?
Uprostřed tohoto obrovského, nezměřitelného, neustále se měnícího, umírajícího a zase se obnovujícího proudu života se lidská mysl snaží udržet pro sebe něco trvalého a jistého. Máme schopnost myslet a vytvářet si o sobě představy, zapamatovat si je a pevně se k nim připoutat. Díky tomu bereme tento svět představ a idejí jako reálný. Plně věříme, že příběh našeho života je skutečný. Jsme s ním plně identifikováni a chtěli bychom, aby pokračoval navždy. Pojem „navždy“ je sám o sobě jen vynálezem lidské mysli. Navždy je sen.
Když to budeme zkoumat neomezovaní myšlením, představami, vzpomínkami a názory, zkoumat to důkladně, až do hloubky naprosté temnoty nevědění, může se náhle objevit vhled, že nejsme vůbec nic – nic – že, vše čeho jsme se drželi, jsou představy a sny. Být nic znamená být všechno. Je to úplnost. Soucit. Je to konec oddělenosti, strachu a utrpení.
Je přítomna bolest, když není nikdo, komu by vadila?
Když „já“ zaniká, otevírá se něco nádherného.

... Zpět na stránku o Toni Packer